Jiří Růžička: Šťastnej jako Blecha
příběh muže, který spustil sametovou revoluci
Jako dvanáctiletý se Vojta Blecha při pádu z kola nešťastně praští do hlavy. Něco se mu tam změní a on se začne usmívat, nebo dokonce smát v situacích, které vůbec k smíchu nejsou. I když se říká, že s úsměvem jde všechno líp, Vojtu stíhá průšvih za průšvihem. Blechovi se kvůli tomu musejí přestěhovat na chatu. Vojta se svým úsměvem zůstává i nadále spouštěčem událostí. Nevědomky si vykoleduje nálepku disidenta a ovlivní změny v roce 1989. Na vojně ho jeho úsměv dokonce málem zničí. Přesto právě díky němu nakonec najde štěstí i lásku.
Vydalo Nakladatelství XYZ. Nabízím čtyři ukázky s audiem.
Naši mě vzali do nemocnice na kontrolu. Pan doktor mi prohlídnul hlavu a prohmatal tváře i zevnitř, aby pak konstatoval, že už jsem celkem v pořádku.
„Až na ten úsměv,“ dodala s úšklebkem máma.
Usmál jsem se víc než obvykle, abych potvrdil její slova.
„Asi nervy. Něco se mu tam hnulo,“ tipoval lékař a přitom mi proklepával hlavu jako meloun.
Máma nahodila výraz plnej pokory a oddanosti, kterej doma vždycky používala, když po tátovi něco chtěla, a spustila jakoby stydlivě: „Nedalo by se s tím něco dělat? Pane doktore, prosím.“
„Tak rád bych vám pomohl, jste naše nejlepší sestra,“ začal lékař zeširoka.
„A vy náš nejlepší chirurg!“ vyhrkla máma vlezle, až táta obrátil oči v sloup.
„Jenže tohle je trochu složitější. Mohli bychom nadělat víc škody než užitku. Třeba se to srovná samo.“
„Ale co teď máme dělat? Kluk má kvůli tomu jenom problémy.“
„Možná by pomohl nějakej šok.“
Táta zbystřil. V medicíně se nevyznal, ale šoky mu cizí nebyly.
„Vlastně bych něco na Vojtu měl. Ale bude to rachot,“ hlásil hrdě.
„Hlavně ho, prosím tě, zase nepřizabij!“ věděla svý máma.
Táta to s tím šokem myslel vážně. A zároveň si chtěl udělat radost jako modelář. Šli jsme spolu do prodejny modelářskejch potřeb v Žitný ulici a vystáli pekelně dlouhou frontu.
„Máte, prosím vás, takovej ten funkční model rakety?“ zeptal se táta celej natěšenej prodavače, když už na nás konečně vyšla řada.
„Myslíte stavebnici rakety s motorem řady RM?“
„Jo! Prej lítá dost vysoko a dolů se snáší na padáku.“
„Tak tu nemáme,“ utrousil prodavač a obrátil se na dalšího zákazníka.
Táta zůstal stát jako opařenej. Rozbolelo ho jeho natěšený modelářský srdce. Chtěl mě šokovat, ale nakonec se to obrátilo proti němu.
Když táta neuspěl, chopila se šokový terapie moje máma. Na jaře roku 1983 rozhodla, že vyrazíme na matějskou pouť. Doufala, že mě dostatečně vyděsí Dům hrůzy v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Koupila mi lístek a úplně samotnýho mě posadila do toho jejich vozíku. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, nebo spíš jedu. Oba rodiče se se mnou loučili, jako bych letěl studovat nejmíň do Spojenejch států.
Vjel jsem dovnitř a čekal, kdy to začne. Ale ono už to přitom začalo. Pár lidí si tam v přítmí hrálo na strašidla. Spíš vzbuzovali úsměv. Ten přirozenej.
Obavy ve mně vyvolala jenom cukrová vata, kterou jsem si dal předtím u stánku. Jak se mnou vozík házel, začalo se mi z ní dělat špatně. U šestý zatáčky jsem to nevydržel a pozvracel se, bohužel rovnou na kostlivce. Ohodil jsem mu celej svítící hrudní koš. Okamžitě mě přestal strašit tím svým legračním způsobem a přešel na drsný nadávky, který už strašidelný byly. Teprve v tu chvíli jsem dostal strach, což se u mě již tradičně projevilo výrazným úsměvem. Kostlivec si myslel, že se mu posmívám, a vystartoval po mně. Naštěstí jsem stačil včas vzít nohy na ramena a prokličkovat mezi upírem, ježibabou a Frankensteinem, který mu přišli na pomoc.
Když mě máma viděla, jak vybíhám z Domu hrůzy s pusou od ucha k uchu a s příšerama v zádech, došlo jí, že bojuje s větrnými mlýny, a pomalu se začala smiřovat s mým stavem. Táta mezitím tu havěť zahnal a společně jsme pak šli na horskou dráhu, kde jsem se pozvracel podruhý.
Hned druhej den jsme šli se školou povinně do kina na film ...a pozdravuji vlaštovky. Vůbec jsem nechápal, o čem to je, jen mi utkvěla v paměti herečka Vášáryová, jak ji vedou na popravu. Moc zábavný mi to nepřipadalo. Brzo jsem v kině usnul. Zdálo se mi, že s tátou pouštíme větroně. Hodil jsem model ze stráně a zapomněl se ho pustit. Najednou pode mnou byla obrovská hloubka a já se bál, že spadnu a napíchnu se na televizní antény v našem sídlišti. Pak přiletěla Vášáryová na rogalu. Kroužila kolem mě a škodolibě pokřikovala: „Budíček! Budíček!“ Ignoroval jsem ji, ale ona byla fakt vytrvalá: „Vstávat! Tady nejsi v noclehárně!“
Nebyla to Vášáryová, ale učitelka! A bez rogala! Posadila se vedle mě a do konce filmu si dávala pozor, abych zase neusnul. Dost mě tím prudila. Ostatní v kině spali taky, Přinesdomová dokonce mluvila ze spaní, ale poznámku jsem dostal jenom já. Prej za to, jak se tvářím.
„Směje se Marušce Kudeříkové?“ nemohla máma uvěřit vlastním očím, když předčítala tátovi z mý žákovský knížky.
„Jo. Byli jsme na filmu ...a pozdravuji vlaštovky. Přitom ta herečka se taky hodně smála. Ale to nikomu nevadilo.“Můj úsměv vyvolanej nervozitou mě ve škole dost hendikepoval. Učitelka podle něj mohla snadno poznat, kdy jsem se učil a kdy ne. Pokud hrozilo, že při zkoušení dostanu pětku, měl jsem ze strachu pusu od ucha k uchu. Maskovat jsem se nemohl, protože tak bych na sebe stejně upozornil. Proto jsem se začal opravdu učit. Později mi ale došlo, že učitelku můžu přechytračit, když se budu usmívat i z vlastní vůle před každým zkoušením. Přece mě nemůže pokaždý vyvolat.
Před zkoušením jsem se usmíval i 11. listopadu 1982. Učitelka zrovna napsala na tabuli slovní úlohu:
„Dojička nadojila 20 litrů mléka a splnila tak třetinu svého plánu. Nakonec plán překročila o 7 litrů. Kolik litrů mléka nadojila?“
„Spočítat nám to půjde...,“ učitelka se nadejchla a začala rejdit očima po třídě.
Ze strachu se všichni žáci bořili do židlí, aby byli co nejmenší. Někteří se dokonce ztráceli před očima nebo proměňovali v opěradlo. I David Copperfield by záviděl.
„Třeba..., třeba...,“ schválně to učitelka natahovala, aby ta rozkoš, kterou přitom prožívala, trvala co nejdýl.
Vykročila rovnou ke mně. Modlil jsem se, aby ji něco zastavilo. Třeba zemětřesení, nebo průjem.
Měl jsem štěstí, bůh mý prosby vyslyšel. Do třídy se navalil ředitel v černém obleku.
Učitelka hned zařvala: „Vztyk!!!“
Všichni jsme vyskočili ze židlí. Ředitel před nás předstoupil a věnoval nám tak zoufale vyhaslej pohled, že mnozí málem omdleli.
„Milé děti, mám pro vás smutnou zprávu,“ spustil sklesle. „Včera zemřel veliký člověk, soudruh Leonid Iljič Brežněv. Uctěme jeho památku minutou ticha.“
Všichni žáci sklopili zrak a začali se tvářit, jako kdyby je opravdu postihla nějaká tragédie, jen já se usmíval. Tak moc jsem chtěl smutnit, představoval jsem si, že tátovi shořel větroň, že jdu na popravu jako Vášáryová, že nám prodloužili vyučování, ale nezabíralo to. Ředitel si mýho úsměvu brzo všimnul a přikráčel ke mně.
„Co je tohle za kluka?“ zeptal se učitelky a s odporem ukázal na mě, div že mi nevypíchnul oko. Minutu ticha tak zkrátil na 30 vteřin.
„Blecha Vojtěch, soudruhu řediteli.“
Učitelka mu ještě chtěla něco pošeptat do ucha, ale soudruh neslyšel, neviděl, jelikož byl v ráži.
„Žákovskou knížku!“ křiknul na mě, až mu málem vypadla zubní protéza i obě oči.
„Tak bude to?“ přidala se učitelka, aby si to u něho nerozházela.
Všichni na mě zírali. Nedalo se to vydržet. Podal jsem řediteli žákovskou knížku a vyprsknul smíchy.
Ředitel zrudnul. Chtěl se rozčílit, ale najednou nevěděl, co říct dřív, zavrávoral a polknul nějakej prášek. Myslím, že mu šla pára z uší.
„Zůstaneš po škole!“ oznámil mi, když se dostal z nejhoršího. „Aby sis nemyslel, že soudruh Brežněv zemřel zbytečně!“
Jezdili jsme po republice a večer co večer navštěvovali divadla a přerušovali představení. Já vstupoval do děje, informoval diváky a ukazoval jim zranění. Někdy to bylo opravdu těžký, protože herci, jak už to měli nacvičený, často nedokázali jen tak přestat hrát.
Třeba na to, jak jsem v Českejch Budějovicích vstoupil do Othella, jsem přímo hrdej. Přitom jsme tam přijeli, když už tragédie vrcholila. Desdemona se právě válela v posteli a Othello se ji chystal uškrtit. Diváci ani nedutali.
„Jeho hrdlo již navždy ucpáno!“ hulákal Othello.
„Och, já tušila tu hrůzu! On je již zahrdlen?“ nenechala se zahanbit Desdemona.
„Kdyby býval byl každý jeho vlas vždy jedním životem, má pomsta všechny by je byla pohltila,“ rozčiloval se Othello a natahoval po ní ruce.
V ten moment jsem vstoupil na jeviště já a zamířil rovnou k nim. Herce to trochu vyvedlo z míry. Nejdřív si mě změřili přísným pohledem, pak se ohlídli po sobě.
„Ach, běda, běda, on zrazen je a se mnou veta,“ vrátila se do role Desdemona.
„Ty děvko! Mně do očí tu slzy pro něj roníš?“ vyjel po ní Othello.
„Promiňte, nenechte se rušit,“ skočil jsem jim do řeči. „Já jenom, že bych tady divákům něco řek a hned bych zase šel.“
Oba herci znovu vypadli z role. Ale protože už byli otrlejší, za okamžik opět nahodili řemen Shakespearova dramatu.
Desdemona se vrhla Othellovi k nohám, chytla ho za ty jeho hadry a začala hysterčit: „Ó, choti, z domu vyžeň mě, však život můj zachovat nech!“
„Pusť, děvko proradná! Ty trestu neujdeš!“ burácel Othello a při tom se ji snažil setřást.
„Tedy zítra mě zabij!“ radila mu a dál se ho držela jako klíště. „Nechť mé hrdlo poslední noc svlaží!“
„Promiňte,“ skočil jsem jim opět do dialogu. „Jenom řeknu lidem, co se stalo 17. listopadu na Národní, a hned zase pudu. Bude to chvilka.“
Oba herci jen trochu zaváhali, ale pak si dál mleli svou.
„Jen půlhodinku pouhou!“ naléhala Desdemona.
„Jo, půlhodinka by měla stačit,“ souhlasil jsem a pro jistotu se ještě zeptal: „Takže dohodnuto?“
„Již není odkladu!“ rozzuřil se Othello, chňapnul Desdemonu za flígr a odtáh ji zpátky na postel.
„Jen malou modlitbu mi před zahrdlením dopřej!“ chytala se stébla tonoucí Desdemona.
„Pozdě!“
Othello se na ni vrhnul a začal ji ošklivě škrtit. Holka sebou škubala a kvičela jako prasátko na zabijačce. Usoudil jsem, že teď chvíli oba nebudou mluvit, a chopil se příležitosti.
„Řeknu vám, byla to v Praze řežba,“ oznamoval jsem zděšeným divákům. „Povolili nám demonstraci, ale pak nás zmlátili jako psy.“
Málem jsme toho večera dostali nakládačku ještě jednou. To představení měli totiž zadaný příslušníci Lidovejch milicí. Vyhnali nás odtamtud svinským krokem a zpěvem Internacionály.
Znovu mi padla do oka restaurace Letadlo... Vešel jsem dovnitř, pověsil bundu na věšák a posadil se. V jídelním lístku mě zaujala Rajská polívka čachtické paní.
„Dal bych si tu rajskou a čaj,“ oznámil jsem číšníkovi, když konečně dorazil k mýmu stolu.
Divně se na mě díval. Došlo mi, že mu asi vadí můj úsměv. Jenže v tom stresu jsem se na něj začal usmívat ještě víc.
„Ňákej problém?“ vyjel po mně podrážděně.
„Ne, ten si nedám. Stačí ta polívka a čaj.“
Humor bylo to poslední, co ten člověk byl ochoten překousnout. Podíval se na mě, jako kdybych právě nechal vybombardovat mateřskou školu, a rázně vykročil směrem do kuchyně. Brzy mi došlo, že je schopnej mi tu polívku něčím kontaminovat, a začal jsem mít strach.
Hodně lidí jsem už v životě svým úsměvem otrávil, ale aby mě pak někdo z nich otrávil opravdu, to se mi ještě nestalo. Tomuhle žlučaři se to přímo nabízelo. Nepochyboval jsem o tom, že mi do tý polívky aspoň naplive.
Napadlo mě, že uteču. Jenže lidi z hospody většinou utíkaj, aby nemuseli platit. Co když mě ostatní budou považovat za zloděje? Vždyť já chci jen utéct před jídlem, který jsem si objednal! Ale to je dost na hlavu, ne? Tak ať! říkal jsem si v duchu a pomalu a hlavně nenápadně vstával od stolu...
Bylo už pozdě. Z kuchyně vyšel číšník s mojí polívkou. Když zjistil, že se mám k odchodu, rázným krokem ke mně vystartoval.
„Copak, mladej? Tu polívku sníš, když sis ji objednal!“ sjel mě a ukázal ke stolům. „Sedej!“
Natolik mě to zaskočilo, že jsem ho skutečně poslechnul. Vrazil přede mě plnej talíř a upaloval k dalším stolům. Jenže já neměl čím jíst.
„Lžíce by nebyla, pane vrchní?“ zavolal jsem na něj ještě a srdečně se usmál.
To se ho dotklo. Švihnul přede mě lžíci a dodal: „Taky sis ji moh vzít sám, když už tu půl hodiny dřepíš.“
Ostatní hosté se po sobě nechápavě ohlíželi...
Míchal jsem lžící polívku a přísnej číšník stál nade mnou.
„Žer!“ doporučil mi taktně.
Ochutnal jsem polívku. Ten despota dál čekal, jestli mi bude chutnat. Radost jsem mu neudělal.
„Promiňte, ale ta polívka je studená,“ oznámil jsem mu s úsměvem od ucha k uchu.
Vzteky se nafouknul, až mu málem vyskákaly oči z důlků.
„Tak ji trochu ohřejeme,“ procedil skrz zaťatý zuby a polívku mi vylil na hlavu.
Stihnul jsem se včas předklonit, takže oblek zůstal netknutej, ale vlasy a obličej mi ta mazlavá pochutina čachtický paní smočila dokonale. Naštěstí byla opravdu studená.
To už k nám přiběhnul majitel restaurace. Číšníkovi dal padáka a mně večeři zdarma jako omluvu.
Číšník zahodil tácek a roztančil se po lokále jako nějaká baletka. K tomu si prozpěvoval: „Jsem volný jako pták, poletím do oblak.“ Pak vytančil z hospody a od tý doby ho tu už nikdo nikdy neviděl.
„Moc se za něj omlouvám. Minulej tejden mu utekla žena s mlaďochem, co je vám dost podobnej, a on to neunesl a zbláznil se,“ vysvětloval mi majitel restaurace, když jsem si v kuchyni myl hlavu.
