Jiří Růžička: Hrdina od Jezera hrochů
MUDr. Čeněk Dobešek se vrací! Stačí jeden telefonát a on se kvůli své uříznuté zadnici opět stane středem pozornosti, tentokrát ale jako hrdina. I když ho čerstvě nabytá popularita vyvede z míry, bere ji jako satisfakci i příležitost vylepšit si příjem. Vždyť s Lenkou potřebují peníze na rekonstrukci bydlení. Jenže popularita záhy vyjeví své stinné stránky, které Čeňkovi udělají čáru přes rozpočet a ohrozí i jeho vztah s Lenkou. Do hry o jeho osobu se vrátí i Zuzana a Marie, kterým neunikne jeho nové postavení. A aby toho nebylo málo, nešťastně zamilovaná Veronika, která najde zázemí u aktivistek, se mu začne mstít za nenaplněnou lásku. Přitom se nezadržitelně blíží pandemie covidu-19.
Vydalo Nakladatelství XYZ. K mání třeba na Heurece. Nabízím 4 ukázky s audiem.
„Ty se s ním prostě nerozvedeš a basta!“ přikázala Marie Košvancová své dceři Zuzaně, když obě doma dosrkaly horkou bramboračku s houbami z mrazáku.
„Klid, mami,“ nenechala se vyvést z míry Zuzana. „Dej tomu čas. Třeba se Čeněk zase nějak odkope. Vždycky se odkopal. Nic se nejí tak horký, jak se to uvaří. Kromě tý tvý úžasný bramboračky.“
„Copak to nevidíš? To jsem tě za ty roky nic nenaučila?“ zaburácela Marie, až zazvonily hrníčky v kredenci. „Ten člověk se dostal mezi elitu! Je z něho pseudocelebrita, která může mít klidně místo mozku balónek nafouknutej héliem, ale všichni se kolem ní stejně budou motat a médiím neunikne žádnej její prd. A to je příležitost i pro tebe.“
„Ale s rozvodem jsi začala ty!“ zdůraznila již podrážděná Zuzana. „Si vzpomeň, kdo říkal, že je to jeho konec? Že já už nemám muže a ty zetě?“
„Kuš! Že se nestydíš, chytat vlastní matku za slovo! Rozvod nebude a basta!“
„Komu tady velíš, mami? Chováš se jako lampasák! Je to můj život! A vyprošuju si, abys na mě řvala jako ňáká Eva Holubová!“
Marie se už nadechla, aby mohla hádku ještě víc vygradovat, pak se ale zklidnila a usmála, jako kdyby do ní vstoupil Duch svatý, nebo spíš začaly účinkovat prášky, které spolykala před večeří.
„Promiň, Zuzko, ale já to myslím dobře,“ pokračovala vlídným tónem. „Dyť si to představ. Teď budou Čeňka zvát na všechny ty marnotratný večírky a mejdany. Zadarmo se opije na festivalu v Karlových Varech a premiérách všech možnejch i nemožnejch filmů. Novináři za ním budou běhat jako pejskové, jen aby z něho dostali, co si myslí o rasismu, změně pohlaví nebo o globálním oteplování, a on se bude snažit odpovídat tak, aby nikdo nezjistil, že tomu nerozumí. Zatančí si ve Stardance i na plese ve Státní opeře, objeví se ve všech diskusních televizních pořadech, a že jich je, vyhlásí sportovce roku, slavnostně otevře novou nemocnici. Svůj příběh prodá filmařům, všude budou jeho fotky a ty s jeho podpisem vydraží překupníci na internetu. A u toho všeho můžeš bejt, když si ho udržíš. A já taky.“
Zuzana se zamyslela a zklidnila.
„Vlastně máš pravdu, mami,“ připustila nakonec. „Promiň. Je mi to jasný. Za žádnou cenu se nesmím nechat rozvést.“
„Rozhodně!“ přitakala Marie. „Byly jsme to my, kdo při něm stál v době, kdy by si o něj nikdo ani sdílenou koloběžku neopřel. V letech chudoby jsme ho držely nad vodou, tudíž nás v době hojnosti nemůže jen tak odepsat. Reflektory musí dosvítit i na nás. Máme právo si přihřát svou vlastní polívčičku.“
„To jo. Zvlášť když se ti ta bramboračka fakt povedla.“
I toho dne se Veronika Krajánková zdržela v práci trochu déle, aby ošetřila všechny květiny. Kdysi jimi bohatě vybavila nejen ordinaci, ale i čekárnu, tak je tam logicky nemohla nechat na pospas svému osudu. Mnozí kolegové z nemocnice, kteří nedokázali udržet při životě ani kaktus, jí říkali, že si tak na sebe upletla bič, ale to ona odmítala, práci s rostlinami všeho druhu doslova zbožňovala, často si s nimi i povídala a oceňovala, že jí neskáčou do řeči a neutíkají před ní. Po nezdarech v lásce si u kytek vážila jejich věrnosti a za odměnu je zbavovala mšic, svilušek a molic. Teď v zimě je přesazovala a prostřihávala, aby se v létě mohly pořádně rozrůst. V práci se proto zdržela až do večera. Ještě netušila, že cestou domů potká člověka, který jí od základu změní život i pohled na svět.
„Veroniko, jsi to ty?“ ozvalo se přes celou tramvaj, když už se o ni ve dvaadvacítce pokoušel spánek. „No tak! Copak mě nepoznáváš?“
Veronice, které se už ve snu zdálo, že se pere s obrovskou mšicí, trvalo chvíli, než si uvědomila, kde je a co tam dělá. Další čas spotřebovala na prolistování své paměti. V duchu se musela vrátit až do dětských let, aby jí došlo, že právě narazila na svou spolužačku ze základní školy.
„Káčo!“ oslovila ji a rovnou si k ní přisedla, aby na sebe nemusely řvát. „No jo! Kačerová Káča! Říkali jsme ti Donalde a tebe to štvalo.“
V pohledu Káči to odpudivě zajiskřilo, jako kdyby jí někdo zapálil v očích prskavky. Traumatu z dětství se zjevně ještě nezbavila.
„Ale já už Káča nejsem! Teď se jmenuju Kate Kutcher!“ zdůraznila drsně a hlasitě, načež se na Veroniku láskyplně usmála a položila jí obligátní otázku: „Co vůbec děláš?“
„Jsem zdravotní sestra. V nemocnici kousek odtud.“
Veronika čekala ve skrytu duše uznání, skoro vždycky a všude se dostavilo, když mluvila o své práci. Jenže Kate se zatvářila, jako kdyby právě překousla kabel od vysavače.
„Sloužíš systému,“ obvinila Veroniku.
„Cože?“ vyvalila na ni oči Veronika. „Já sloužím pacientům!“
„Ale nemocnice jsou součástí systému, kterej potřebuje zdravý, silný a pracovitý ovce.“
„To si mě asi pleteš s veterinářem,“ tápala dál Veronika. „U nás se léčí výhradně lidi."
„Nechci ti brát iluze. Vlastně jsem ráda, že jsi stále tak krásně naivní jako tenkrát na základce. Vsadím se, že pořád věříš na romantickou lásku.“
„A ty ne?“
„Já bych i věřila. Ale nesměl by v ní hrát roli chlap. Nikdy nevíš, co ti zase provede. Kde mu nestačí rozum, používá sílu, myslí jenom na sebe a jde mu akorát o jedno. Snad existujou výjimky, ale já je neznám.“
„Tak horký to snad nebude, Káčo.“
„Ale bude! A jsem Kate!“ ohradila se opět drsně, jako kdyby jí někdo šlápl na kuří oko, ale hned zase ubrala na síle: „Nebo ty znáš ňákýho chlapa, kterej naplnil tvý očekávání? Příbuzný se nepočítaj.“
Ač se Veronika hodně snažila, ve své mysli zrovna na nikoho takového nenarazila. Jejím sítem neprošel ani MUDr. Čeněk Dobešek, ačkoliv by si to moc přála. Vyvedlo ji to z míry, nikdy předtím takhle neuvažovala.
„Na tom asi něco bude,“ přiznala nakonec nerada. „A příbuzný můžu počítat taky, protože táta od nás odešel, když mi bylo deset.“
Veronika se chvíli trápila nad svým osudem, pak náhle zvedla hlavu a celá svěží spustila rozevlátě: „Ale já věřím, že si jednou všechno vynahradím. Jsem totiž zamilovaná. Do našeho doktora. Má teď sice novou známost, ale hlavní je, že se bude rozvádět. Je jenom otázkou času, kdy mu dojde, že jsem to já, kdo pro něj dělá první poslední. Kdybys viděla ten jeho úsměv.“ Teď už se přímo tetelila zamilovaností. Vysnila si svou budoucnost a měla jasno: „Jen ať si užívá s jinou, aspoň pak bude moct porovnávat, až pochopí. Jednou to přijít musí.“
Kate se hlučně zasmála její pošetilosti a spustila bez sentimentu: „Jednou znamená nikdy. Musíš konat teď a tak, aby mu došlo, že o něj stojíš.“
„Ale já tak konám už několik let.“
To Kate namíchlo.
„Syčák!“ zasyčela s odporem. „Měl by dostat za vyučenou!“
„Ale on nic neprovedl,“ bránila ho Veronika.
„Právě! Ponížil tě. Poplival tvou čest. Neměla bys tak snadno ustoupit.“
„Ale říká se, že moudřejší ustoupí.“
„Na tohle pokrytecký rčení urychleně zapomeň! Vymysleli ho zbabělci, aby měli důvod vzdávat výzvy.“
Tramvaj začala náhle prudce brzdit, zákon setrvačnosti však velel cestujícím řítit se dál ve směru jízdy. Někteří jen vláli jako prapor držíce se za tyč, jiní popoběhli nebo se rozplácli o řidičovu kabinu. Jeden muž přitom dupl Kate na nohu.
„Au!“ zaúpěla a ulevila si na jeho účet: „Nemehlo!“
Zarachotily plechy, tramvaj se zatřásla a zastavila úplně.
Veronika a Kate sledovaly hasiče, jak vystřihávají ze starší dodávky, která vjela tramvaji do cesty, ještě mnohem starší paní ve svatebních šatech. Pánové spěchali, protože dotyčná uvnitř nejevila známky života. Jen co ale ustřihli poslední kus plechu, seniorka vyskočila ze zbytků auta jako čertík, obvinila hasiče, že kvůli nim nestihne svatbu, a začala chaoticky prohledávat okolí nehody, podívala se i pod tramvaj.
„Kytici! Ztratila jsem kytici! Chce si mě vzít, chápete? A já nemám kytici!“ přiznala nakonec konsternovaným hasičům, ale i policistům a záchranářům, kteří sem také dorazili.
Všichni hledali, ale našli jenom zuby, které však nevěstě vůbec nepatřily, protože v nich vypadala jako upír. Navíc později vyšlo najevo, že už v ústech jedny měla. V ten moment dorazila na místo nehody i jakási odchytová služba místního domova seniorů a z nevěsty se vyklubala jejich bláznivá klientka, která si nenápadně vypůjčila správcovu dodávku.
„Na starý kolena si usmyslela, že si ji chce vzít její životní láska. A on už přitom před pěti lety zemřel,“ nechal se slyšet jeden ze zřízenců domova.
Když nevěstu odváděli, kytice už ji nezajímala. Najednou neměla kam spěchat, jako by v ní někdo vypnul motor.
„Chceš dopadnout stejně jako ona? Promarnit život marným stíháním chlapa, kterej ti za to nestojí?“ zeptala se Kate Veroniky, jakmile vdavekchtivá paní zmizela ze scény. „Nebo by se ti spíš líbilo vzít svůj osud do vlastních rukou a třeba se i zapsat do dějin? Není lepší život naplnit než promarnit?“
Veronika nedokázala odpovědět. Podle váhavého výrazu její tváře však bylo jisté, že jí Kate nasadila do hlavy brouka.
„Jdeš s náma na Máchu?“ zeptala se Kate Veroniky, jen co dopila narychlo kávu a zvolila stejný převlek jako ženy.
„Někdo teď v zimě bude recitovat Máj?“ nechápala Veronika.
„Ne. Hodláme strhnout jeho sochu na Petříně. Nezaslouží si ji. Byl to pokrytec, co si hrál na romantika, ale ke svý Lori se choval jako tyran a despota.“
Veronika nejdřív dostala strach. Věděla, že když jim pomůže povalit Máchu, poprvé v životě překročí zákon a zradí tak své rodiče, kteří ji vedli ke slušnosti a poctivosti, aby prý na sebe mohla být hrdá. Zároveň však dostala chuť zjistit, jestli ucítí nějakou hrdost i po likvidaci sochy tyrana. Chuť nakonec zvítězila nad strachem, a tak se i ona převlékla a přistoupila do auta, které je zavezlo až pod Petřín na Praze 5. Kvůli uhlíkové stopě jely z kopce vždycky jenom na neutrál.
Pod rouškou tmy prošpikované veřejným osvětlením a v převlecích za opilé bezdomovce v kloboucích a s šátky přes ústa vystoupaly k Máchovi oklikou, aby je nezachytily kamery městské policie. Chvíli tu jako opilecky vrávoraly a zároveň sondovaly, jestli náhodou někdo nejde. Když usoudily, že vzduch je čistý, Kate vylezla na Máchu a kolem krku mu uvázala lano. Už pohled na básníka s oprátkou na krku dámy velmi potěšil a zároveň navnadil. Nemohly se dočkat, až jeho obličej zazvoní o chodník.
„Dělejte, holky!“ zašeptala jedna z aktivistek. „Už nesnesu ten jeho bezduchej a studenej pohled.“
Všechny se chopily lana a zatáhly za něj. Mácha se však ani nehnul a dál zadumaně pošilhával po kytici ve své levé ruce, jako kdyby se nic nedělo. Aktivistky se namíchly a zmobilizovaly opravdu všechny síly.
„Hej, rup! Hej, rup!“ synchronizovala je Kate.
Jak tam tak stály v řadě u lana, připomínaly pohádku o veliké řepě. Zatáhly, povolily, zatáhly, povolily, leč marně, bronzový Mácha se zviklat nenechal. Dámy vůbec nepočítaly s tím, že se básník opírá o jakousi velkou kovadlinu, která ho v nohách vyztužuje, a tudíž je neporazitelný jako pepek námořník po dvojité porci špenátu.
Nakonec to vzdaly. Kate mu znovu vlezla na záda, sundala z krku lano a na jeho podstavec aspoň nastříkala červeným sprejem nápis TYRAN.
„Připiš tam ještě SADISTA a POKRYTEC,“ křikla na ni Veronika, která se nechala strhnout atmosférou.
I když jí ostatní aktivistky dávaly najevo, že se má chovat tišeji, Veronika se nečekaně a nezvykle rozjela. Celá rozlícená vstoupila do kytek pod Máchou a začala mu bušit pěstmi do podstavce.
„Pamatuj si, ty provinční pisálku, že žena není míň! Žena není ani stejně! Žena je originál!“ zlobila se na něj hlučně. „Na životě žen záleží! Všichni, kdo ženám ublížili a ublíží, za to šeredně zaplatí!“
„Verčo, nech toho, nebo tě někdo uslyší!“ žádala ji jedna z přítomných dam, ale zůstala nevyslyšena.
Veronika pohlédla kamsi vzhůru a zvolala dramaticky jako Jan Sladký Kozina před popravou: „Pane doktore Dobešku, máte se na co těšit! Já si svůj respekt vydobudu, i kdybych pak o něj měla přijít u soudu!“
...
Kapitola jedenáctá
MUDr. Čeněk Dobešek zrovna vyšetřoval prstem pacientovi konečník, když v ordinaci zazvonil telefon. V tom napjatém tichu, kdy ve vzduchu viselo několik možných zákeřných diagnóz, to všechny řádně překvapilo. Pacient se tak lekl, že Čeňkovi málem prst ustřihl.
„Volá ňákej René Záhul z Tlampače,“ hlásila Veronika Čeňkovi, jen co telefon zvedla a vysondovala, o co jde. „Chce mluvit výhradně s váma.“
„Tlampač? To je ten bulvární měsíčník, co se s ním každou chvíli soudí nějaká celebrita?“ vyzvídal Čeněk, když z pacienta vytáhl prst. „Dávám vám plný právo vyřídit to za mě. A pokud možno rychle!“
„Pan redaktor vám chce vyfotit zadek,“ oznámila mu, když ze Záhula vytáhla, o co mu jde konkrétně.
„Taky bych ho rád viděl,“ přidal se pacient, který story o Čeňkově odlehčených hýždích znal. „Na oplátku. Když jsem já vám ukázal ten svůj.“
Čeněk ale na výměnný obchod nepřistoupil. Když mu Veronika vnutila sluchátko, nekompromisně ho zavěsil, až málem rozbil telefon.
V poledne mu Záhul telefonoval znovu, tentokrát na mobil. Jedním dechem se dokázal představit i vychrlit nabízenou částku. Čeněk si už chystal hlasivky na nevybíravý slovní průjem, když ho výše slibovaných peněz připravila o hlas i o zásadovost.
„Opravdu?“ zachraptěl, jak se mu zase začal vracet hlas. „Abych pravdu přiznal, tak já moc bulvár nemusím. Nechci bejt nějaká senzace pro paničky ke kávě. Na druhou stranu ale uznávám, že zdokumentovat mou jizvu, než si ji osedím, rozhodně smysl má. Myslím, že se dohodneme.“
„Chápu, že se chceš čtenářům pochlubit tou svou řezničinou,“ vybalila na něj Lenka, když se večer sešli u večeře a Čeněk se jí svěřil se Záhulovým záměrem. „Ale já osobně bych byla radši, kdybych se na tvůj zadek mohla dívat jenom přímo a exkluzívně a ne přes stránky nějakýho obskurního časopisu.“
„Já tě chápu,“ začal Čeněk přítulně, „ale uvědom si, že teď budeme potřebovat peníze. Nevinný fotografie zadku v době rozbujelý pornografie si skoro nikdo nevšimne. Ta mi nemůže ublížit. Časopis vyjde, pár lidí mě nalistuje a bude po všem. Uvidíš.“
„Kéž bys měl pravdu.“
„A já se nemám za co stydět, ten zákrok se fakt povedl. Byl jsem pár minut od smrti. Uříznul jsem si to bez umrtvení. Podobnej případ snad ani neexistuje. Aspoň budou mít příští generace k dispozici studijní materiál.“
„Dobře, dobře, beru zpět a říkám ano. A slibuju, že tě v tom nenechám samotnýho. Když bude potřeba, klidně zadek na novináře vystrčím taky, pro porovnání.“
Oba se zasmáli a připili si.
Ještě v pět hodin odpoledne byla magistrála u stanice metra Muzeum relativně dobře průjezdná. Husté šňůry aut se tudy táhly směrem na Nusle, aniž by přitom hrozilo, že se zašmodrchají. Minutu potom už ale bylo všechno jinak. To se chodcům na přechodu rozsvítila zelená a do komunikace napochodovaly aktivistky z Boženy a svými těly vytvořily živý řetěz za záchranu klimatu, kterým komunikaci přehradily. Protože na sobě měly upnuté hnědé kombinézy s nasazenými kapucemi, v jakých obvykle závodí rychlobruslaři, a jejich rozpažené ruce svíraly s těly pravý úhel, z velké dálky vypadaly jako nedodělaná dřevěná ohrada, kterou se klidně protáhne divoké prase, ale auto už narazí, a to doslova. Aby takový živý řetěz nešel snadno roztrhnout, držely se aktivistky za ruce v pevných hnědých rourách, které jim sahaly až po ramena. To bylo jistě na pohled efektní, ale pro dámy zároveň i problematické, jelikož nemohly ohnout ruku v lokti. Ty krajní navíc asistentky připoutaly k semaforům.
Veronika, která též tvořila článek řetězu, měla už s takovou formou protestu jisté zkušenosti. Jako malá holka se kdesi na severu vlasti spontánně zapojila s rodiči do živého řetězu za život bez uhlí. Vrchnost jejich protest tenkrát skutečně vzala na vědomí a tamní uhelné zásoby nechala vytěžit do poslední mrtě, takže se lidé života bez uhlí skutečně dočkali.
Chodcům už u Muzea svítila červená a řidičům zelená, ale aktivistky stály na přechodu dál. Řidiči předních vozů túrovali motory a troubili jako o závod, přidávali se i ti za nimi, ačkoliv neznali důvod, ale s bojovnými ženami to ani nehnulo. Buď měly tak pevné nervy nebo špunty v uších. Aby toho kraválu nebylo málo, začaly pištivými hlasy skandovat: „Svět se rychle vzchopí, bez uhlíku stopy!“
Když už se kolona aut táhla až na Hlávkův most, dorazili na místo první policisté. Nejdřív zkoušeli aktivistky s rukama v rourách legitimovat, pak je přes tlampač vyzvali, aby už laskavě přestaly blbnout a rozešly se. Když jim došlo, že ženy jen tak neposlechnou, což se dalo celkem čekat, raději ustoupili a dál už situaci jenom zpovzdálí monitorovali.
„Vaše výfuky, naše smrt!“ skandovaly mezitím aktivistky.
Doprava dál stála a nic se nedělo. Řidiči pomalu ztráceli trpělivost, vylézali z aut a nadávali. Někteří došli až k aktivistkám, aby jim bez servítek řekli, co si o nich myslí. Nic láskyplného a vřelého to nebylo. Však také policisté měli dost co dělat, aby si stihli zapisovat všechna použitá sprostá slova.
„Pochybuju, že vůbec víte, co to ta uhlíková stopa je!“ vysmál se aktivistkám jeden z dotčených řidičů, jehož obézní tělo v teplácích ostře kontrastovalo se štíhlými postavami dam v živém řetězu.
„Jen brnkáte na strunu genderových stereotypů, pane Vozímsizadek,“ vmetla mu do tváře nejbližší aktivistka. „Automaticky vycházíte z předsudku, že se v tom nevyznáme, když jsme ženy.“
„A vyznáte?“ zajímal se těžkotonážní řidič.
„To není důležité. Jde o princip,“ nenechala se zmanipulovat k odpovědi a vyřkla nad ním ortel: „Vaše názory nepatří do 21. století!“
„Tak abys věděla, ty vychrtlice!“ rozzlobil se řidič, až se mu začala třást druhá brada. „Máme na zahradě skleník. Na jaře z něho schválně vypustím co nejvíc skleníkovejch plynů, aby tě z toho trefil šlak!“
Řidič vyplázl na aktivistku jazyk a namířil si to zpátky ke svému autu.
„Kdo z uhlíku stopu pěstí, ten dostane od nás pěstí!“ byl další slogan, který bojovné ženy začaly skandovat.
„Komu vyhrožujete, vy nány?“ rozlítil se jiný řidič, který si to s nimi taky přišel vyříkat.
„Ta zmínka o pěsti je tam jenom kvůli tomu, aby se to rýmovalo,“ vysvětlila mu jedna z aktivistek skoro šeptem, aby ji neslyšela Kate.
Druhá raději vyrukovala s dalším sloganem: „Chceš se zbavit břímě viny? Omez svoje vlastní plyny!“
Během skandování začal další aktivistce extrémně silně svědit nos. Marně s ním vrtěla, marně ho ohrnovala, svědění neustupovalo. Chtěla se pustit a podrbat, ale roury a uvědomělé kolegyně na obou stranách jí v tom bránily. Nakonec to nevydržela, svalila se na zem a dlouze si podrbala nos o vozovku. Bohužel s sebou strhla i obě své sousedky, které kvůli ní musely padnout na kolena.
Ležící a drbající se aktivistku zaznamenali vedle diváků, novinářů a policistů i naštvaní řidiči. Jednoho z nich její bezmoc inspirovala k záškodnické akci. Popošel k ní a jemnými doteky ji polechtal v pase. Správně předpokládal, že je lechtivá, netušil však, že se jeho předpoklady naplní nejméně na 200 procent. Dívka se totiž začala smát a kroutit, jako kdyby v ní tančila tasemnice. Řidič posílený úspěchem ji polechtal ještě jednou a víc. Tentokrát nad sebou úplně ztratila kontrolu a za hlasitého chechtání se sesunula k zemi. S sebou strhla i své sousedící kolegyně. Ostatní řidiči chvíli jenom koukali a žasli, pak zlechtali zbylé aktivistky, které se ještě držely na nohou.
Tolik legrace magistrála ještě nezažila. Netrvalo dlouho a vychechtané bojovné ženy se rozprchly do okolí. Zůstaly tam po nich jen dvě krajní kolegyně připoutané k semaforům a hromada hnědých rour. Teprve pak, když už bylo po všem a auta se znovu dávala do pohybu, přiletěl policejní vrtulník, aby monitoroval situaci.
Dvě postranní aktivistky zůstaly připoutané u semaforů ještě několik hodin, než je přišly osvobodit jejich kolegyně.
„Zrušte uhlík!“ zvolala jedna z nich, než všechny zmizely v podchodu.
Humoristický román Jiřího Růžičky Hrdina od Jezera hrochů je k mání například na Heurece.
