Jiří Růžička: Na ocet - Deník slečny Daniely
Pětatřicetiletá svobodná Daniela cítí, že se jí život s přibývajícími roky i kily pomalu ztrácí mezi prsty, a tak si aspoň píše blog, aby mohla humorem čelit samotě. Touží po spřízněné duši, ale lidé se od ní odrážejí jako kuželky. Moc by si přála dojít dál než do kantýny a k firemní kopírce a potkat chlapa, který za to bude stát, ne jen zabedněného Michala, který není schopen opětovat její city, ale večer pak stejně končí v posteli pouze se svou oblíbenou čokoládou. Jednoho dne se jí však přece jen podaří začarovaný kruh rozetnout...
Knížku vydalo nakladatelství Ikar v listopadu 2013. Přikládám její začátek.
Chci chlapa. Žádnýho sebestřednýho nagelovanýho přešlechtěnce, ale chlapa, co má smysl pro humor i pro zodpovědnost. Chlapa, kterej mi dítě nejen udělá, ale taky mu bude vzorem. Slibuju, že až s ním prožiju první nepředstíranej orgasmus, dám pokoj a nenapíšu už ani řádku. Má to teda jeden háček - ten chlap mě ještě ani nepozval na rande, vlastně jsem ho ještě ani pořádně nepotkala. Včera se jenom krátce stavil u šéfa. Tedy pokud to byl on. Ale já jsem trpělivá. Takovej Abrahám z bible měl prej děti až po sedmdesátce. A mně je teprve třicet pět a v zrcadle vypadám na dvacet, když si nasadím klobouk se závojem a zhasnu světlo.
Ale co má holka jako já dělat, když potkává jenom chlapy, který myslej akorát na sex nebo nemyslej vůbec? Tak blbá nejsem, abych vlezla do postele s prvním mužským, co mi sáhne na zadek. Už jsem to tak udělala dvakrát a stačilo. Jediná možnost je vzít osud do vlastních rukou. Já to dokážu, já to nevzdám. My máme chrabrost v rodině. Můj děda bojoval ve druhý světový a přežil celý válečný běsnění, než si vrazil do nohy hřebík a zemřel na otravu krve.
To by pro dnešek stačilo. Mám nějakou práci. Kamarádce Lucii hlídám děti. Děsně se perou. Asi jim za trest přepepřím polívku. To na ně platí, parchanty.
2. Takhle si žije svobodná holka
Řeknu vám, už mám toho hlídání plný zuby. Včera se kamarádka s manželem vrátili domů až skoro o půlnoci. Že prej v kině dávali dlouhej film a pak šli ještě na drink. Tak oni šli na drink! Chlastat můžou přece doma! A se mnou!
S malejma jsem si tentokrát hrála na únos. Ty parchanti mě svázali a pak mě nutili, abych jedla polívku, kterou jsem jim přepepřila. Jestli ono není lepší zůstat bezdětná. Taky jsem se seznámila s jejich sousedem. Přišel si stěžovat. Že prej celej den pracuje se sbíječkou, ale takovej kravál, jakej děláme my, ještě neslyšel. Myslím, že se do mě zamiloval. Sice mě seřval a taky říkal něco o velkým zadku, ale určitě to nemyslel vážně. Tvářil se tak nešťastně a zoufale, když jsem s ním vyrazila dveře. Předstíral, že jsem mu přivřela nohu. Ale já si s každým svalnatým hezounem hned něco nezačínám. Snad příště, až zas půjdu hlídat kamarádce děti. Už aby to bylo.:-)
Dneska vám píšu z práce. Šéf má nějaký jednání mimo firmu, takže pohoda. Upřímně řečeno, můj šéf je takovej nadrženej dědek, kterýho už stará omrzela, a tak si posiluje sebevědomí na holkách, co jsou ještě mladý a krásný.:-) Denně mi nosí kytky a zve na večeři. Tělo má tak vypasovaný, že vypadá jako hruška bez šťopky. Ale ten jeho bubák mě fakt nezajímá. U nás ve firmě vůbec pracujou samí troglodyti. Myslím, že není daleko doba, kdy v kantýně budou muset všechno jídlo mixovat.
3. Začalo to ve školní jídelně
Ještě před nástupem do první třídy jsem byla štíhlejší než kudlanka nábožná. Ale během osmiletý školní docházky se ze mě stala almara, do který by se vešly všechny kostýmy Národního divadla.
Díky svý zvrácený chuti jsem byla snad jediný dítě na škole, kterýmu chutnalo ve školní jídelně. Zatímco ostatní děti jen mechanicky a s odporem žvejkaly sousto za soustem v naději, že se dozorující pedagog na chvíli otočí a ony ten odpornej kus masa konečně vyplivnou do penálu, já se cpala. Milovala jsem prakticky všechny jídla kromě ledvinek s rejží, kterejch by se ovšem nedotkl ani vyhladovělej polárník Amundsen. O mým žravým apetitu se rychle dozvěděli spolužáci, a tak jsem za ně dojídala všechny ty holandský plátky v těstíčku, haše, zapečený těstoviny, vdolky a kolínka s omáčkou. Největší práci jsem měla se škubánkama, protože rychle tuhly. Když jsem si je nenaředila mlíkem, dala se v nich zlomit lžíce.
Ve školní jídelně se mi taky líbilo, jak kuchařky jídlo servírovaly. Házely ho na talíř tak prudce, že vám kolikrát cákla na obličej omáčka. Šup a bramborová kaše se roztekla po talíři. U kraje ještě přistál kousek masa, kterej utonul v omastku, a mohlo se začít stolovat.
Tak si říkám, že kdybych tenkrát místo obědů chodila za školu, nikdy bych neztloustla, a svět, možná i chlapi, by mi leželi u nohou. Dneska mi leží u nohou leda tak obal od čokolády. Ale kdo ví, třeba bych se za školou naučila fetovat a nedokázala bych ani napsat tyhle řádky.:-)
4. Andělíčku, můj strážníčku, stal se zázrak!
Slavnostně hlásím, že jsem prožila fakt významnej a památnej den. Kam se hrabe den osvobození nebo příchod Cyrila a Metoděje na Moravu. Tenhle blog mi přináší štěstí. Je to můj nejlepší talisman hned po zlatým řetízku po babičce, kterej jsem jako holka utopila ve Vltavě.
V pětatřiceti letech jsem konečně narazila na chlapa, kterej by mohl vyjít na celej život, pokud teda nezemře dřív než já. Kdybyste viděli tu jeho figuru a ty hluboký oči, hormony by vám udělaly v krvi peřeje. Zase přišel za ředitelem, že prej s ním potřebuje mluvit. Cenila jsem na něj zuby, aby si mě všimnul, ale on si zřejmě myslel, že ho chci pokousat. Celej zmatenej zapadnul k šéfovi do kanceláře. Neskutečně voněl. Na tváři měl nádherný třídenní strniště. Mýmu prvnímu klukovi rostlo něco takovýho půl roku. A to ještě marně.
Asi za hodinu oba zase vylezli a říďa nás konečně seznámil. Představte si, že to je jeho syn Michal! Jak může takovej vypasenej vozembouch zplodit tak úžasnýho chlapa? Michal mi podal ruku, jako kdybych byla nějaká bezvýznamná delegace z Ukrajiny. Povídat si se mnou začal, až když jsem mu jako omylem nastavila nohu. Zeptala jsem se ho, jestli by si nedal kávu. A říďa na to, že na kávu jsem si měla vzpomenout dřív a ne teď, když už je na odchodu.
Nevím, proč mě před ním musel takhle shazovat. Vypadá to, že můj tchán nebude asi moc friendly. Ale podstatný je, že Michal nastoupil k nám do firmy jako šéf oddělení pro styk s veřejností. A já budu ta veřejnost.:-)
5. Vyšlo slunko nad obzorem
Je to úžasný. Myslím jenom na Michala. Takhle bezhlavě jsem se naposled zamilovala na základní škole v hodině tělocviku. Tenkrát jsem urvala nejlepšího fotbalistu z naší třídy. Byl hezkej a měl červený trenýrky až po kolena. Když mi vyznával lásku, tak mu tak přeskakoval hlas, až mě to rozesmálo. Táta na něj vylil z okna kýbl horký vody. Ještě dvě hodiny potom se z něj kouřilo jako z elektrárny. Dneska ten kluk dělá právníka a má tři děti. A táta? Několik let jsem ho už neviděla. Utekl od nás a vyrazil do světa. Údajně pracuje na zámořský lodi, což teda nechápu, protože nikdy neuměl plavat.
Ale dost už sentimentu. Měla bych se radovat. Potkala jsem Michala. Úžasnej chlap. Jestli se mi ho nepodaří sbalit, přihlásím se do kláštera, nakoupím svíčky a budu překládat bibli do morseovky. Michal má sice kancelář trochu dál od nás přes chodbu, ale to nevadí, protože se budeme denně potkávat v kantýně. Už se moc těším. Sednu si k němu ke stolu a budu předstírat, že se dusím knedlíkem. A on hned vyskočí a začne mě křísit. Pak se na něj usměju a už se nepřestaneme líbat. Snad budou k obědu knedlíky. Ještě se můžu dusit velkým bramborem nebo rejží. S bramborovou kaší bych asi nepochodila.
Jenom aby už nebyl zadanej. A taky doufám, že není homosexuál. Moje spolužačka si takhle omylem vzala homosexuála a není moc šťastná. Vždycky když se s ním chce vyspat, musí se oblíct do mužskejch šatů a mluvit hlubokým hlasem. Ale to by mně vlastně nevadilo. Nějaký hadry mi zůstaly po tátovi. Co nevidět rozjedu akci.
6. Jenom čokoláda mě nezradila
Nedokážete si představit, jaký to je peklo, když víte, že kousek dál přes chodbu sedí v kanceláři chlap, kterýho beznadějně milujete, a vy přitom musíte přepisovat zápis ze schůze a odrážet sexuální útoky svýho bachratýho šéfa. Přesně to se mi stalo v pátek. A soukromí jsem neměla ani v kantýně. Při jídle jsem si sedla k Michalovi, abych mohla vysílat signály, ale on si dal jenom polívku a hned spěchal pryč. A pak si přised šéf! Hltal guláš jako doga. Škoda že mu nezaskočilo.
Můj první pokus o sbalení Michala se tedy nevyved. A další rána ještě měla přijít. Michal se odpoledne objevil u nás v kanclu. Zval otce do nějaký hospody U Růženky. Že prej tam slaví svůj nástup. Ředitel pak zval i mě, ale já se bohužel musela omluvit, protože jsem kamarádce Lucii slíbila, že jí pohlídám její zlobivý torpéda, aby si s manželem mohla vyrazit mezi lidi. Občas se takhle angažuju, jak jste si jistě ráčili všimnout. Někdy za večeři, někdy ani za tu ne. Prostě jsem ochotnej magor, kterej neumí říct ne.
A když jsem se ke kamarádce doštrachala, tak mi oznámila, že večer nikam nejdou, protože manžela bolí hlava. To mi nemohla aspoň zatelefonovat? No jo, jak ze sebe jednou uděláte otroka, drží se vás to jako žvejkačka vlasů.
Sice mě to pak ještě táhlo k Růžence za Michalem, ale nakonec jsem dala přednost svý opuštěný garsonce. V posteli jsem snědla dvě tabulky hořký čokolády a konečně se mi ulevilo. Za kakao bych dala nobelovku.
7. Tlačenice u kopírky
Mým nejoblíbenějším místem v práci je teď kopírka. Ne že by u ní bylo nějak extra fajn, ale včera jsem u ní potkala Michala. Na krku měl divný fleky. Asi mu je udělala nějaká ženská, nebo ho pokousali mravenci. Doufám, že to byli mravenci.
Řekl mi dobrý den. Kruci copak vypadám tak staře, že nemůže říct ahoj? On taky není žádnej mladík. Vsadím se, že kdyby jel utahanej tramvají, tak ho pustí sednout. Mně už se to takhle párkrát stalo.
Michal o mě vůbec nejevil zájem a pilně kopíroval až do chvíle, než se rozbila kopírka. Když mě poprosil o pomoc, rozzářila jsem se jako hořící továrna na pyrotechniku. Málem ho to oslepilo. Mrštně jsem doplnila papír a nabídla mu tykání. Ve svejch pětatřiceti si to můžu dovolit. S radostí nabídku přijal. Ano, s radostí! Ta láska je v něm, jen ji musím probudit a zkultivovat.:-)
Pak rychle někam odběhl a já doufala, že ho potkám na obědě. Železo se má kout, dokud je žhavý. Byla jsem v kantýně už v půl dvanáctý. Dala jsem si polívku a příšerný rizoto, sedla si ke dveřím a pomalu jedla. Ale Michal furt nepřicházel. Tak jsem si dala ještě buchtičky se šodó, který normálně nenávidím, abych jako nebyla nápadná. Ale Michal pořád nikde. A pak se mi najednou udělalo špatně. Přece jenom nejsem zvyklá tolik jíst. Na záchod jsem musela běžet, když to chcete vědět. V tom letu jsem vrazila do Michala. Dal si na čas, chlapec. Měl dobrou náladu a chtěl se bavit. Jenže já měla úplně jiný starosti. Asi se urazil. Tak to dopadá, když se člověk moc snaží.
Občas mívám zrychlený zažívání a většinou to není jídlem. Stačí nějakej stres, nažhavený očekávání věcí příštích a velení nad mým tělem přebírá dráždivej tračník. Díky tomu jsem možná trochu víc samotářská, než bych si přála. Doktoři mi zatím nic vážnýho nenašli, tak to svedli na nervy. Prej na to nemám myslet. Tak fajn. Až mě to zase chytne, vykašlu se na hledání záchoda a místo toho si zazpívám nějakou pěknou písničku.
8. Suchary a internet
Ještěže mám doma internet, jinak bych dneska nemohla napsat ani řádku. Nemůžu opustit byt, protože mě trápí zažívací potíže. Jsou ale trochu jiný než obvykle. Podobně jsem na tom byla loni, když jsme si s mamkou vyrazily do Tuniska s plnou penzí. Stoly se prohýbaly pod jídlem a já se přitom nemohla odtrhnout od záchodový mísy. Nikdo pak v Praze nechtěl věřit, že jsem tam zhubla.
Musím přiznat, že s mamkou si docela rozumím, pokud u toho teda není její ožralej přítel Karel. Můj originální otec od nás utek, takže tohohle samce si mamka hejčká, aby neudělal to samý. Karel má hospodu kousek za Prahou, ale skoro pořád je v lihu, takže tam za něj hospodaří mamka. Někdy ji podezírám z toho, že mu sama nalejvá, aby ochrnul a nemohl jí zdrhnout. Občas ji navštívím, aby viděla, že na světě existujou i střízliví lidé. Vždycky mi něco úžasnýho uvaří a já zavřu oči a vzpomínám na zlatý časy, kdy mě místo chlapů trápily špatný známky z matiky. Náhodou dětství nebylo vůbec špatný, jenom nějak moc rychle uteklo.
Dneska zavírat oči nemusím, protože pro samou otravu jídlem skoro nevidím a je mi špatně. A Michal, muž mýho srdce, mě v práci nemohl potkal u kopírky. Třeba mu vrtá hlavou, kam jsem zmizela, že beze mě už v práci není tak hezky a veselo.:-) Pokud na mě tedy nezapomněl. Nebyl by první, ani poslední.
Odpoledne volala kamarádka Lucie, jestli bych zase nepřišla na hlídání. Její manžel se prej už uzdravil a teď potřebuje mezi lidi, aby nezešílel. Hned jsem jí řekla, že asi vážně bude muset zešílet, protože nefunguju kvůli nemoci, ale ona na to, že jí to nevadí. Vzdala to, až když jsem jí nakukala, že mám břišní tyfus. Prostě kámoška jako víno.
9. Škubánky jako psychoterapie
Ještě nikdy mě to netáhlo do práce jako následující den, kdy problémy trochu ustoupily. Do kanceláře jsem dorazila už v půl osmý. Touha potkat ho byla silnější než moje zažívací potíže. Kolem kopírky jsem se motala skoro pořád v naději, že k ní přijde rozesmátý Michal a bude chtít něco rozmnožit. Nebo se bude chtít množit se mnou. Nepřišel.
Řediteli jsem dala hromadu slanejch buráků, aby ho přešel hlad a nechtěl jít zase na oběd, a v poledne celá lačná vyrazila do kantýny. Michal už tam byl! Jenže seděl vedle miss z účtárny.:-( To je taková vytuněná kráska s přetočeným tachometrem. Oba se cpali škubánkama a rozmařile se u toho smáli. Asi probírali tu její celulitidu. Ta má sádlo snad i za ušima. Ale to je spíš k pláči než k smíchu. Já jsem teda ženská, která druhejm přeje vždycky to nejlepší, ale kdyby se v tu chvíli začali dusit škubánkama, asi bych jim místo pomoci podtrhla židle.
Takže i v kantýně z romantický schůzky sešlo. Svý škubánky jsem si radši vzala do kanceláře. Tam jsem z nich uplácala dvě figurky, chlapečka a holčičku. Pak jsem jim utrhala nožičky a ručičky a oba je rituálně snědla. Nedokážete si představit tu úlevu.
Odpoledne jsem chatovala s mužem, kterej si říká Samec007. Pokud to je tedy opravdu muž. A večer, až doma všechno odporně ztichlo, jsem si v posteli nad rozečtenou knížkou položila zásadní otázku: Není mi náhodou bez chlapa líp? A taky jsem si hned odpověděla: Není. Kniha je sice nejlepší přítel, ale některý radosti prostě nenabízí. Taky jsem si trochu pobrečela. Ale nebylo to kvůli nějaký sebelítosti, jak by si mnozí mohli myslet. Prostě jsem jen chtěla vyplavit z těla škodliviny. Prej je to zdravý, tak to občas dělám.
