Jiří Růžička

Ochotníci
aneb Čtyři svatby a jedna dotace


humoristický i romantický román ze žhavé současnosti


ukázka


„Čoveče, průser!“ vybafl místostarosta Stanislav na starostu Ivana, když ten ráno celý uzívaný dorazil do své kanceláře a v duchu se už těšil, jak si tu zdřímne.

„Schválně mě nech hádat,“ pokoušel se Ivan odlehčit situaci, jelikož stále ještě doufal, že se bude moci natáhnout na pohovku. „Vrátila se ti žena? Soud ti zvýšil alimenty?“

„Samá voda, Ivane.“

„Praskl centrální přívod vody?“

„Ne! Přijede kontrola z Bruselu! Chtějí vidět stavbu kulturáku a hlavně představení našeho ochotnickýho divadla!“

„U nás přece žádný ochotnický divadlo není! Co je to za blbost?“

„Vzpomínáš, jak jsme předloni dostali od EU dotaci na kulturu?“

„A jó, to si vybavuju! Trochu jsme si s ní pohráli.“

„Právě! Oba teď kvůli tomu můžeme skončit v kriminále!“

Ivanovi definitivně sklaplo a musel se posadit. Nejspíš se mu v těle z toho šoku spálily všechny vitamíny. Chvíli seděl nehybně jako v pohádce o Šípkové Růžence. Ani si neutřel slinu, která mu tekla z úst. Pak znenadání ožil a zotvíral všechny šuplíky u stolu.

„Jestli hledáš tu smlouvu, tak já už ji našel,“ sdělil mu Stanislav a zamával papírem. „Tady to je černý na bílým. Zavázali jsme se, že naše ochotnický divadlo nastuduje původní hru na téma Evropská unie a my. A že začneme stavět kulturní dům.“

Ivan opět zvadl a složil se do židle.

„Co když je to jenom jejich klasický bububu, po kterým nás nechaj plavat?“ rozfoukával naděje na čistý trestní rejstřík.

„Není!“ trval na svém Stanislav. „Už mi to potvrdilo ministerstvo. Chystá se na nás ňákej extra důležitej úředník, něco jako revizor. Chce vidět oboje: divadelní představení i stavbu kulturáku. A teď se podrž. Dorazí už prvního září!“

„Ale dyť je druhýho srpna!“ vykřikl Ivan, až se na návsi splašili holubi. „To nemůžeme stihnout!“

„Ale můžeme. Nic jinýho nám nezbejvá. Jinak nám tu dotaci seberou!“

„Ale my už ji na účtu dávno nemáme! Potřeboval jsem dostavět barák. A obecní rozpočet je v mínusu!“

„Už kvůli tomu to musíme stihnout,“ pravil Standa. „Ten kulturák už nějak dáme, ale schrastit ochotníky bude asi horší.“

Starosta Ivan se chytil za hlavu, jako kdyby měl místo ní šaltpáku, a nažhavil svoje mozkové závity, až se mu málem kouřilo z uší.

„Třeba nám pomůže Jindřich Špaček,“ vzpomněl si na umělce, který se před lety přistěhoval do Jitřínova i s rodinou. „Je to režisér, nebo ne?“

„Je. Ale od tý doby, co odešel z televize, chce dělat jenom skutečný umění. Aspoň v hospodě to pořád říká, až je s tím otravnej.“

„Já slyšel, že ho z tý televize vyrazili a že roky nezavadil o kšeft.“

„Taky se to dá tak říct. Ale už to nezní vznešeně.“

„Uvidíš, že do toho půjde,“ věřil Ivan. „Pár let jsem dělal v Praze, tamní umělce už trochu znám a vím, co na ně platí.“

„A co mu chceš říct?“

„Pravdu. Stejně by mu to dřív nebo pozdějc došlo a už by nám nevěřil. Jsem přesvědčenej, že z našich lidí ňákej ten hereckej talent vymlátí.“

„Jen aby oni nevymlátili z něho tu pravdu. To by se rozneslo a Brusel bysme měli na krku mnohem dřív.“

„A je tu ještě jedna věc,“ pokračoval Ivan. „Divadlo musí někdo nasvítit a ozvučit a my už nemůžeme shánět nějakou firmu. Nejsou prachy a taky by bylo snadno dohledatelný, že to děláme na poslední chvíli. Nicméně určitý řešení už mě napadlo. Vezmu si to na starost.“

Uzavřeli téma a vrhli se na oficiální agendu.

„Lidi si stěžujou na přemnožený divočáky,“ nadhodil téma Stanislav. „Kukuřičný pole je prej uválený a trávníky ve vsi rozrytý.

„Kukuřice nás nemusí zajímat. Tu ať si hlídaj zemědělci,“ mávl rukou Ivan. „Jako by nestačilo, že nám znečišťujou komunikace.“

„A co trávníky?“

„V tomhle lidi fakt nechápu. Kupujou si drahý vertikulátory, ale když jim divočáci udělaj vertikulaci zdarma, tak nad ní ohrnujou nos.“

„No jo, ale co mám napsat na vývěsku?“

„Napiš, že o problému víme a že se jím zabýváme. A že vyrozumíme myslivce. Snad se mezi nima najde aspoň jeden střízlivej, kterej pár divočáků sejme. Ale to už tam nedávej.“

---

Ondra seděl sám na staré pohovce v Lucčině kadeřnictví, naoko listoval nějakým dámským časopisem z loňského roku a předstíral, že čeká, až na něj vyjde řada. Ve skutečnosti jen nenápadně pokukoval po Lucii, která dělala trvalou Anděle, starší noblesní dámě ze sousedních Říhan, a doufal, že už nikdo další nepřijde a on s ní bude do zavírací doby sám.

Ondrovi pořád strašila v hlavě. Měl ji tam jako odpuzovač rozumu a koncentrace. Myslel na ni, i když si myslel, že na nic nemyslí.

Byl už skoro večer, když Lucie nastavila Anděle zrcadlo, aby viděla, jak vypadá ze všech stran její trvalá.

„Je to hezký, Lucinko. Jsi šikovná. Děkuju,“ rozplývala se Anděla. Pak se ale zarazila: „Slyšela jsem, že hodláš zavřít živnost. Že to není pravda, viď?“

„Je, paní Kratochvílová. Ale až příští rok. Když mě vezmou. Budu se hlásit na DAMU, a když to nevyjde, tak na JAMU.“

„Herectví je droga. Taky jsem kdysi hrála, v ochotnickým divadle. Ale kdo mě bude stříhat? U nás máme taky kadeřnici, ale není o moc šikovnější než sekačka na trávu.“


„Můžu tě pozvat na večeři?“ vypálil Ondra na Lucii, když Anděla vypadla a oni zůstali v kadeřnictví sami.

„Můžeš. Ale já nepudu,“ odbyla ho, aniž by se na něj podívala.

„Ale proč ne?“

Lucie byla jako na trní. Znervózňovalo ji, že nemá kam utéct. Párkrát zastříhala nůžkami naprázdno a dostala nápad.

„Hele, jsi v kadeřnictví,“ vypálila po něm a ukázala na křeslo před zrcadlem. „Jestli si chceš povídat, tak se nech ostříhat.“

Ondra znejistil. K holiči nechodil rád. Vždycky se u něj cítil jako na mučidlech, znervózňovala ho holičova moc nad člověkem, představa, že stačí jednou špatně střihnout a on bude mít měsíc na hlavě zub. A teď by se měl takhle vydat Lucii, která mu není zrovna moc nakloněna?

Přemohl odpor a posadil se.

„Jak to chceš?“ zeptala se ho odtažitě, jako kdyby měla stříhat trestance, co vyvraždil celou vesnici.

„Nechám to na tobě,“ vyslovil větu, které vzápětí litoval.

Jak byla v ráži, nebrala na nic ohled. Vzala strojek a začala Ondru stříhat na ježka. Přesně toho se obával. Vařilo se to v něm, ale navenek zůstal v klidu, tuhle příležitost nechtěl promarnit. Věřil, že se její averze dá překlopit v lásku. Stačilo mu, že jí nebyl lhostejný.

„Proč se mnou nechceš jít na večeři?“ zeptal se jí, když už měl kolem ucha kruhový objezd.

„Protože nejsi můj typ,“ nešetřila ho ani v tak potupné situaci.

„Ale zas se můžeš zadarmo najíst. To není málo.“

„Za koho mě máš, prosím tě?“

„Já jenom nechápu, že z toho děláš takovou vědu. Ve školní jídelně jsme sedávali u jednoho stolu a nevadilo ti to.“

„Co jsem mohla dělat, když jsme chodili do stejný školy?“

„Náhodou jsi na mě byla milá. Proto jsem se do tě zamiloval,“ zakuňkal a věnoval jí pohled zoufalce, který prosí o kousek chleba.

„To jsem tě jako měla šikanovat, abys mi dal pokoj?“ jela si dál svou. „Už tenkrát jsem ti jasně řekla, že o tebe nemám zájem.“

„Když ženská řekne ne, myslí tím ano.“

„A když řekne ano?“

Nedokázal odpovědět. Místo toho zaškemral:

„Tak to se mnou aspoň zkus! Lucko! Dyť já tě mám rád!“

Ani to s ní nehnulo, mlčela a dál si hleděla strojku. Nechtěl to tak nechat. Vyskočil z křesla, když si měnila nástavec, a pokusil se ji políbit. Lucie však mrštně uhnula a on olízl akorát vzduch.

„Vypadni!“ křikla na něj, až tou zvukovou vlnou málem shodila kolínskou z poličky, a ukázala na dveře. „Stejně už mám zavřeno!“

Ondra ji poslechl. Nic jiného mu také nezbylo. Až doma zjistil, že má hlavu na ježka jen z jedné strany.


„To tě fakt nedostříhala jenom kvůli zavíračce?“ zeptala se Ondry jeho matka Božena, když mu na zahradě dodělávala sestřih elektrickou mašinkou.

„Asi jo,“ odpověděl váhavě, protože nebyl zvyklý lhát. „Nezlob se na ni kvůli tomu. Má toho moc.“

„Ale já se na ni nezlobím. Naopak!“ nečekaně ožila. „Tak se má jednat s mužskejma! Oni si taky neberou servítky, když opouštěj svý manželky.“

Ondra sebou škubl, až se mu málem mašinka zakousla do ucha, a vyhrkl: „Ale ona tak jednala se mnou! Já nikoho neopustil! Natož manželku!“

„Ber to jako prevenci. Co když seš po otci?“

„To snad nemyslíš vážně, mami! Já přece za svýho otce nemůžu!“

„Neříkám, že za něj můžeš. Ale k jeho genům by ses neměl hlásit,“ podotkla, zahleděla se kamsi vzhůru a oči jí zalily slzy. „Kdybys věděl, co všechno mi nasliboval, a pak utek k mladší.“

„Ale já to vím, mami! Už jsi mi to vyprávěla nejmíň stokrát!“

Skoro ho nevnímala. Utřela si slzy a přitvrdila: „A proto je potřeba držet chlapy zkrátka, aby nám ženskejm nepřerostli přes hlavu!“

„I mě? Tvýho syna?“

Božena se probrala z feministického opojení a zaujala polohu extrémně vřelé matky, která Ondrovi byla také nepříjemná.

„Máš pravdu, Ondrášku, tebe ne. Ty seš ještě dítě, můj chlapeček,“ zapitvořila se a pohladila ho po ježkovi.

Oklepal se, jako když poprvé vypil panáka vodky, a odvětil schválně drsným a silným hlasem: „Je mi už dvacet, mami, a studuju strojárnu!“

„V tom případě nechápu, proč neopravíš auto!“ přitvrdila i ona. „Nejmíň půl roku v něm něco klepe!“

„To bude nejspíš tím, že ještě neumím generálku motoru!“

„Tak se ji nauč, inženýre! Když už kvůli tobě musím potupně parkovat za rohem, abys měl místo v garáži na ty tvoje šaškárny!“

„V garáži neparkuješ, protože se do ní netrefíš! Urazila jsi už tolik zrcátek, že by se z nich dalo sestavit zrcadlový bludiště! A nejsou to žádný moje šaškárny, ale zvuková aparatura! Nemůžu za to, že jsem v tomhle po tátovi!“

„Máš pravdu, za geny po tátovi nemůžeš,“ pokračovala nečekaně klidným tónem. „Udělala jsem chybu, že jsem ti v dětství nezajistila genderovou neutralitu.“

„Cože?“ nechápal.

„Kupovala jsem ti jenom klučičí hračky. Kdyby sis mohl hrát i s panenkama, třeba by se v tobě probudilo i lepší já a nechoval by ses ke mně takhle sprostě.“

---

Zahrádka u hospody by večer určitě praskala ve švech, kdyby je měla. Vedle kuřáků vyštvaných z hospody tu seděli i kuřáci pasívní, kteří odmítali selekci. Své pivo tady usrkával a moudrosti trousil i režisér Jindřich Špaček.
„Pane režisére, mohu?“ odlovil si ho tu starosta Ivan.

Přešli do vnitřních prostor restaurace, kde měli víc klidu.

Ivan objednal oběma whisky a rovnou na Jindřicha vypálil smeč: „Mám pro vás nabídku, která se neodmítá.“

„I nabídku, která se neodmítá, dokážu odmítnout, pokud se s ní umělecky míjím,“ reagoval na smeč prohozem Jindřich.

„Ale tahle nabídka, která se nedá odmítnout, se skutečně odmítnout nedá.“

„Dokážu odmítnout i nabídku, která se nedá odmítnout, i když se skutečně odmítnout nedá.“

Cvakli si, aby se uvolnili, přestože Jindřich už v sobě pár piv měl a alkohol z něj dělal ještě zásadovějšího umělce, než byl normálně.

„K věci, pane starosto!“ vybídl ho a podíval se na hodinky.

Ivan se kolem sebe pro jistotu ještě rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá, a spustil: „V obci zakládáme ochotnický divadlo. Na místo jeho šéfa jsme si natipovali celou řadu vynikajících režisérů. V tajném hlasování jste zvítězil vy, těsně před Janem Svěrákem.“

Jindřich by nejradši vyskočil radostí ze židle, ale jeho stavovská hrdost mu dovolila jen se jízlivě pousmát.

„To mi moc nelichotí,“ zareagoval skoro otráveně. „Tmavomodrý svět je jedno velký klišé a Kolja příliš citově vydírá.“

„Přesto jsem přesvědčen, že pod vaším vedením tu budeme mít ochotnický divadlo, na který se přijedou podívat i z Bruselu.“

„Omlouvám se, pane starosto, ale vaši nabídku nemůžu přijmout. Já pracuji pouze s profesionály.“

„Nechcete si to ještě rozmyslet?“

„Nechci. Dejte to Svěrákovi. Ten má k ochotníkům blíž,“ trval na svém Jindřich a znovu se podíval na hodinky.

„Víte, jakou mu tím uděláte radost?“ nevzdával se Ivan.

„Vím. Zaslouží si ji,“ odpověděl Jindřich a vstal ze židle. „Promiňte, už musím. Slíbil jsem chlapům historku z natáčení. Není veselá, nejsem Donutil, kterýho mimochodem znám osobně, ale snad jim zase něco dá, protože má přesah.“

„Ale v našem divadle byste taky vyprávěl, prostřednictvím herců a pro mnohem víc lidí. A taky by to bylo vyprávění s přesahem, protože potřebujeme hru o Evropský unii.“

„Milý pane starosto, měl byste vědět, že když se rozhodnu, tak už se mnou nikdo a nic nehne. Ani kdybyste mě mučil nějakým českým televizním seriálem.“

„Dobře, už nebudu naléhat. Ale byl bych rád, kdybyste si to nechal pro sebe. Je to zatím tajný.“

„Buďte bez starosti. Mě by samotnýho ani nenapadlo se tou vaší nabídkou někde chlubit,“ ukončil Jindřich konverzaci a odkráčel zpátky na zahrádku trousit střípky ze světa filmového umění.