Harry a Jindra se krčili na zarostlém návrší a shlíželi dolů na silnici, která pár metrů od nich tvořila prudkou zatáčku. Všude vůkol se akorát rozkládal hluboký les.
„Nesmíme to zvorat, jinak mě Helena zabije,“ přiznal Harry. „Už tři měsíce jsem domů nepřines ani korunu.“
„Kolik toho poveze?“ vyzvídal Jindra, jeho mladší parťák.
„Prej docela velkej balík. Ale dvacet procent musíme dát chlápkovi, co mi dal tip.“
„Hlavní je, že když to zvládnem, nebudem už muset nikdy do práce!“ liboval si Jindra.
„A když to nezvládnem?“
„Tak mě stejně nikdo do práce nedostane,“ přiznal bezelstně Jindra.
Harrymu píply hodinky. Mrkl na ně a hlásil: „Připrav se, každou chvíli se má objevit.“
Netrvalo dlouho a oba skutečně zaslechli hukot motoru. Po silnici se k nim blížila dodávka. Jako na povel si natáhli přes hlavu punčochu a chopili se pistolí.
Hukot motoru sílil, dodávka se blížila k zatáčce. Počkali, až přibrzdí, vběhli vozu do cesty a namířili na něj zbraně. Pneumatiky zakvílely, auto udělalo hodiny a zastavilo.
„Vylez ven a naval prachy!“ zařval Harry na konsternovaného řidiče.
„A hezky rychle!“ přidal se Jindra, aby to nevypadalo, že tu je jen do počtu.
Řidič vystoupil z vozu, podal Harrymu peněženku a zůstal stát paralyzovaný uprostřed vozovky.
„Víc opravdu nemám,“ přiznal třesoucím se hlasem. „Kšeft teď vázne, když nejsou vedra.“
Oba zločinci zkoprněli. Konečně je napadlo podívat se na dodávku z boku. Veselé obrázky dětí, nanuků a kornoutů se zmrzlinou na karosérii jim definitivně vzaly vítr z plachet.
„Ty vole, zmrzlina!“ ulevil si Harry, zatímco Jindra nahlížel bočními dveřmi do vozu s naivní nadějí, že tam přece jenom objeví nějaké mražené bankovky.
„Prosím vás, nezabíjejte mě ještě!“ žadonil zmrzlinář se sepjatýma rukama. „Mám tři děti a manželku.“ Pak se ale zamyslel a změnil názor: „Nebo mě radši zabijte. Protože když mi teď všechno vezmete, tak mě pak stejně zabije moje žena.“
Zdrcení zločinci ho nevnímali.
„Zdrháme!“ zavelel Harry a naskočil do vozu za volant. Jindra se přidal z druhé strany.
Vyrazili zběsile kupředu, až zakvílely pneumatiky. A zakvílel i zmrzlinář, kterého objeli jen těsně zleva. Zůstal stát uprostřed silnice a bezmocně se za nimi díval.
Muž v černé bundě, který Harryho a Jindrovo počínání sledoval z bezpečné vzdálenosti ukrytý za krmelcem, schoval dalekohled a vytáhl mobil.
„Šéfe, oni na to fakt skočili a šli do akce! A dokonce se jim podařilo zdrhnout!“ telefonoval komusi. „Takový týpky hledáme.“
Zmrzlináři brzo došlo, že ho v kapse tlačí mobilní telefon, a zavolal policii. Operátorka ho rovnou přepojila na kapitána Orla, o kterém věděla, že ještě před malou chvílí slídil poblíž místa činu.
„Tady Orel!“ hlásil se do telefonu ostřílený policista, aby si vzápětí vyslechl vše, co měl zděšený zmrzlinář na srdci. „Já věděl, že ti dva všiváci něco chystaj. Už jsem na ně číhal, ale před chvílí mě odvolali. Vydržte, hned jsem u vás.“
„Zmrzlinu nemám, auto nemám,“ bědoval do telefonu zmrzlinář.
„Hlavně že vám nic neudělali,“ uklidňoval ho na dálku Orel. „Zdraví je nejdůležitější.“
Orel vjel do zatáčky docela rychle. Normálně by ji s přehledem vybral, volant nedržel v rukou poprvé, už jako desetiletý si jeden pověsil nad postel, to by mu ovšem nesměl nikdo stát v cestě. Navíc ho oslnilo slunce.
Osobu v jízdní dráze spatřil na poslední chvíli, ale přesto stihl dupnout na brzdu a strhnout volant. Zmrzlinář se lekl a plavmo uskočil do přilehlého lesa. Kola málem vygumovala kus vozovky, než vůz konečně zastavil.
„Haló? Jste tady?“ volal Orel na všechny strany, jen co vystoupil z auta. „Mě se nemusíte bát! Jsem od policie!“
„To jsem rád,“ ozvalo se z nedalekého borůvčí.
***
„Jé, zmrzka!“ rozzářila se Harryho dcera Anička, když oba zločinci dorazili domů s krabicí nanuků. „Díky, táto!“
Hned si vzala zmrzlinu k televizi. Jelikož zrovna dávali Mrazíka, její požitek z legendárního sovětského filmu se tím znásobil.
„Na zmrzlinu vás užije, co? Ale na nákup abych chodila sama!“ opřela se do nich Harryho manželka Helena, která také zaujímala rozvalenou polohu u televize.
„Promiň, Helenko, nebyl čas, doteďka jsme natáčeli. Ale zase bude hodně peněz. Výplatní den se blíží.“ uklidňoval ji Harry.
„Ten váš komparz nám byl čert dlužnej!“ ulevila si Helena a vyzvídala: „Odkud teda máte ty nanuky?“
Harry a Jindra si vyměnili tázavé pohledy. Rychle si museli něco vymyslet. Doma o jejich skutečné činnosti neměl nikdo ani tušení a oba si přáli, aby to tak zůstalo. Inspiroval je Mrazík v televizi.
„Nanuky máme od produkce. Ten film, co v něm hrajem, se odehrává v zimě na Sibiři,“ odpověděl Harry, posadil se vedle své ženy a dal jí smířlivě ruku na rameno, aby uzemnil napětí, které v ní rostlo.
„Dyť venku nemáte sníh! Je květen!“ nenechala se uzemnit Helena.
„Produkce nechala vyrobit sníh z rozemletejch rybích kostí jako pro pohádku Tři oříšky pro popelku.“
„To dostali nanuky všichni komparzisté?“ vyzvídala dál.
„Jenom my dva,“ bájil Harry. „Vybrali si nás do zásadnějších rolí.“
„Konečně jsme prorazili!“ přisadil si s chutí Jindra.
„Tak kvůli tomu nemáme chleba a mlíko,“ podotkla s jízlivou sžíravostí Helena.
„Já ještě dodatečně skočím nakoupit,“ nabídl se Jindra. „Abych se revanšoval.“
„To je od tebe hezký,“ ocenila jeho vstřícnost Helena. „Ale stejně nečekej, že tě tu nechám bydlet zadarmo věčně.“
To už Harrymu zvonil mobil. Na displeji se mu skvělo neznámé číslo. Raději odešel telefonovat do kuchyně.
„Vím, co jste zač! Mám důkazy!“ promluvil na něj neznámý volající a pokračoval: „Když uděláte, co chceme, tak vás neudám policii a dobře vám zaplatím.“
Harrymu se navalila krev do hlavy.
„Kdo jste a o co vám jde?“ vysoukal ze sebe.
„Jsem váš zachránce,“ znělo dál z mobilu. „Ta poslední loupež se vám fakt nepovedla. Určitě oba potřebujete peníze. Dostaneš milion v hotovosti na ruku a ten tvůj kumpán taky, když zvládnete jednu zábavnou prácičku.“
Harry se musel opřít o zeď, jak to s ním zamávalo. Srdce se mu snažilo vyskočit z hrudníku.
„Jakou prácičku?“ zeptal se konečně, jen co mu srdeční tep klesl pod sto úderů za minutu.
„Neboj, nejde o vraždu, ani o loupež, jenom si trochu zahrajete na zlý a my vás z toho včas vysekáme. Nikomu se nezkřiví ani vlásek,“ nastínil výhled věcí příštích neznámý volající a položil Harrymu zásadní otázku: „Jdete do toho, nebo ne?“
„Nedostanu čas na rozmyšlenou?“
„Ne.“
Harry se dvakrát nadýchl, než mu došlo, že takovou nabídku nemůže odmítnout, a přitakal: „Dobře, šéfe, bereme!“
„Rozumná volba. Očekávejte podrobný instrukce a auto jako bonus,“ dodal tajuplný volající a bez rozloučení ukončil hovor.
Kdesi v kanceláři se na sebe významně podívali dva muži. Jeden z nich, ten co právě dotelefonoval, se zeptal toho druhého: „Myslíš, že to neprokouknou?“
„Myslím, že ne,“ odpověděl mu druhý. „Blbý jsou na to dost. Kvůli tomu jsme je taky vybrali.“
„To je fakt. Jenom blbci by za tohle stačil milion,“ usoudil první, načež zvážněl a v obavách dodal: „Ale aby zase nebyli blbý moc. Mohlo by to ohrozit celou akci.“
„Takový nemehla snad nejsou. Hlavní je, aby to rozjeli a udrželi. Jak pak dopadnou, nás už nemusí zajímat,“ uzavřel diskusi druhý.
„Budete zase točit?“ nenechala Harryho vydechnout jeho dcera Anička, když se ještě rozhozený vrátil na svoje místo u televize.
„Cože?“ tápal nejdřív, než se stihl rozkoukat, pak začal fabulovat: „Jo... Jasně... Ňákej seriál.“
Anička upnula na Harryho oči jako dva lasery, sepjala ruce a spustila tím nejtenčím hláskem:
„Tatínku, prosím tě, vezmi mě s sebou!“
„To nejde,“ zareagoval Harry nekompromisně. „Na plac by tě nepustili.“
„A proč?“
„Protože tam děti nesměj.“
„Já bych se nenápadně vetřela,“ naléhala dál Anička. „Když jsme letěli do Tuniska, tak jsem se taky dostala do pilotní kabiny, i když to bylo zakázaný.“
„Ale tohle natáčení bude nebezpečný,“ nevzdával to ani Harry. „Půjde nám o kejhák, jsme tak trochu i kaskadéři. Má se střílet. Pojede se na víc kamer, aby se nemusely opakovat nejnebezpečnější scény.“
„A kdy se to má vysílat?“ zajímala se Anička.
„Nech se překvapit,“ odpověděl jí Harry, aniž by tušil, že o překvapení skutečně půjde.
„A nemůžu se dívat aspoň z dálky?“ zkusila to ještě jednou, už mírně rezignovaně.
„Bohužel ne. Ochranka by zuřila. Ale až dostaneme něco klidnějšího, tak tě na plac vezmu. Když to bude mládeži přístupný.“
„Jestli v tom máte hrát vy, tak to nebude přístupný nikomu,“ přisadila si Helena a položila Harrymu zásadní otázku: „Co to proboha bude za seriál?“
Harry nedokázal hned odpovědět. Zachránil ho diskusní pořad, který právě začínal v televizi po Mrazíkovi. Moderátorka vítala ve studiu předsedu vlády a zároveň i Strany sociálně spravedlivé prosperity Martina Karabáče.
„Hele, premiér!“ vyhrkl Harry a ukázal na obrazovku. „Schválně, co zase bude říkat!“ zahořel zvědavostí, ačkoliv se nikdy o politiku nezajímal, a zesílil zvuk.
Helenu kupodivu televizní diskuse zaujala a přestala vyzvídat.
„Jestli bude ve studiu s Šatlavou, tak si zase půjdou po krku,“ tipovala s očima nalepenýma na obrazovce. „Tihle dva dělaj, že se nesnášej, ale po volbách si klidně padnou do náručí, když z toho něco kápne. Dej na mě. Je to jedna pakáž.“
„Pane premiére,“ spustila moderátorka a pokračovala s marně potlačovaným škodolibým úsměvem: „Podle posledního průzkumu agentury Lakmus jsou vaše voličské preference na bodu mrazu. Ale aspoň jste se sem nemusel prodírat davem fanoušků.“
„Jestli se mně chcete posmívat, tak já klidně mohu jít,“ ohradil se premiér. „Práce mám až nad hlavu. Například teď na mě už půl hodiny čeká odborová předačka Basta Fidli.“
„Opravdu?“ podivila se moderátorka a opět se neubránila úsměvu. „Prý po vás chce, abyste se jí omluvil za to nešťastné srovnání s pijavicemi.“
„Ale já na tom srovnání trvám! Odbory i pijavice nám skutečně pijí krev, ale pijavice dovedou být i užitečné.“
„Přitom vy sám jste v odborech také působil. Dotáhl jste to na předsedu závodního výboru Pražských čokoládoven, než vás vyloučili kvůli zpronevěře vánočních kolekcí.“
„To je nebetyčná lež, paní redaktorko! Proč se pořád strefujete jenom do mě?“
„Protože předseda opoziční strany Javor Zdeněk Šatlava, který se měl besedy také zúčastnit, je indisponován. Na mítinku dostal do hlavy vejcem natvrdo. Ale pojďme k první otázce. Před minulými volbami jste sliboval nižší daňovou zátěž. Vaše vláda pak uvalila spotřební daň na cukr a tuky a zdanila důchody. Nebyla to chyba?“
„Nebyla! Vytvořili jsme si tak prostředky na valorizaci důchodů, kterou slibujeme teď.“
***
„Nad tím vaším průšvihem se zmrzlinářem nemohu jen tak mávnout rukou,“ oznámil kapitánu Orlovi jeho nadřízený major Jeptiška, který si ho pozval k sobě na kobereček.
„Oslnilo mě slunce!“ hájil se Orel. „Zmrzlinář stál uprostřed vozovky hned za zatáčkou! I tak jsem se mu stačil vyhnout. Nemůžu za to, že uskočil jako kamzík. Ani novináři ten incidentíček nezaznamenali.“
„Incidentíček? Zmrzlinář má zadek samou modřinu!“
„To ty borůvky, pane majore! Barví a nejdou smejt. Zmrzlinář navíc stáhl žalobu. Svou dodávku už zase má. Našli ji kolegové nepoškozenou a nevykradenou. Chyběla akorát krabice lacinejch nanuků, co nejsou ani ze smetany.“
Jeptiška se naježil. Vadilo mu, že ho Orel poučuje.
„Kromě toho jste nesplnil rozkaz!“ dodal důrazněji.
„Zavolali mi z dispečinku. Byl jsem blízko místa činu. Bral jsem to jako svou služební povinnost.“
„Vaší služební povinností je plnit rozkazy, ne děsit lidi! A nezapomeňte, že u mě už od minule máte škraloup za tu ilegální šťáru na ministerstvu obrany.“
„Potřeboval jsem důkazy kvůli předraženým suspenzorům.“
„Neměl jste povolení! A suspenzory byly dražší kvůli prodloužený záruce!“ kontroval rázně Jeptiška a klidnějším tónem dodal: „Nemohu se ubránit pocitu, že od tý doby, co máte v televizi ten pořad o zločinech, si tak trochu hrajete na Jamese Bonda.“
„Ujišťuji vás, pane majore, že to je jenom pocit.“
Chvilku ti dva na sebe jenom koukali. Napětí mezi nimi by rozsvítilo žárovku.
Konečně major Jeptiška vyřkl ortel: „S okamžitou platností vás odvolávám z případu!“
„Pane majore!“ vyhrkl v afektu zklamaný Orel, pak se pokusil handlovat: „Nemůžete mě jenom kázeňsky potrestat? Nebo mi vzít osobní ohodnocení? Jsem těm dvěma na stopě.“
„Ne!“ odsekl Jeptiška. „Vaše místo je teď v Nuslích. Řádí tam kapsáři.“
