Vystudoval Fakultu strojní ČVUT, ale technice se věnoval jen krátce v tehdejším Československém rozhlase, kde si následně vyzkoušel i redaktorskou práci. Moderoval v rádiích Evropa 2 a Kiss 98. Mezitím psal sloupky pro MF DNES (nakonec jich bylo 250) a plnil šuplík nápady.
Jako scenárista má na kontě animovanou pohádku Kozí příběh se sýrem, satirický pořad Stalo se České televize či první díl detektivní série Hříchy pro posluchače rozhlasu režiséra Dušana Kleina. V roce 2013 mu vyšla humoristická novela Na ocet: Deník slečny Daniely, roku 2018 knížka stejného žánru Šťastnej jako blecha. Poslední knížka Hrdina od Jezera hrochů, která je oficiálním pokračováním Švandrlíkova bestselleru Doktor od Jezera hrochů, vyšla v roce 2024. Též má v portfoliu divadelní komedie Ať žije premiér! a Domácí karanténa, které zprostředkovává ochotníkům agentura Dilia.
Občas se nestydím tvořit i písničky s vlastními texty a hudbou z počítače. Před lety jsem též psal satirické novinářské kachny se zelím pod názvem TrikyLeaks.
Naposled pracoval v Domově pro seniory Chodov, kde jako aktivizační pracovník natočil s klienty rozhlasovou pohádku Nicka králem, kterou i napsal a doplnil vlastní hudbou.
Jak jsem potkal rozhlas
Za mou posedlost rozhlasem může nejspíš moje máma, která celý život pracovala v Československém rozhlase. Ještě mi nebylo ani deset let a už jsem doma nahrával na magnetofon B 41 svoje první vysílání, kterým jsem pak týral rodinu.
Z překližky jsem si sešrouboval a slepil svůj vlastní mixážní pult. V jeho útrobách se nacházely součástkami osazené tištěné spoje, které jsem si sám vyleptal chloridem železitým na dně koupelnové vany. Tím jsem zároveň vyčistil měděnou výlevku ve vaně a nejspíš rozpustil i nečistoty v sifonu, protože voda pak odtékala mnohem rychleji. Při následném pájení jsem spotřeboval dvacet metrů stíněného drátu.
Mohlo mi být tak dvanáct, když mně máma poprvé vzala na exkurzi do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě. Zrovna se na stanici Hvězda vysílalo Studio 7 a navíc i z prostor, kde prý byla v roce 1945 při povstání ukryta hlasatelna. Z radosti jsem tam málem poslintal opravdový mixážní pult. Zrovna moderoval můj oblíbený Ján Matějka. Když viděl, že vzrušením lapám po dechu, rozhodl se mi ještě „přitížit“. Vzal mě do studia, zavřel za námi zvukotěsné dveře, ukázal na židli a bez varování začal živě hlásit. A já seděl u mikrofonu před ním! Kdybych jenom kýchl, nepochybně by ho vyrazili. Přestal jsem dýchat, abych nerušil. Moje bušící srdce ale mikrofon musel zaznamenat. Ján Matějka jako naschvál zrovna předčítal dlouhý text. Kdyby tenkrát mluvil jen o půl minuty déle, tak jsem se udusil a jako dospělý bych pak nestihl v rozhlase pracovat.
A já to stihl! Nejprve jsem dělal technika, pak redaktora. Moje první živé vysílání na stanici Československo dopadlo tak, že jsem trémou začal odpovídat na otázku, kterou mi moderátor Jan Pokorný ještě nestihl položit. Musím přiznat, že jsem ho dost vyvedl z míry. Přesto mě nevyhodili a já pak dělal dokonce parlamentního zpravodaje. Vzpomínám si třeba, jak jsme dlouhé hodiny čekali, až se Václav Klaus a Vladimír Mečiar laskavě dohodnou na rozpadu republiky.
Politika mě moc neuspokojovala, a tak jsem se nechal zlákat soukromými rádii. Když jsem poprvé promluvil do mikrofonu na Evropě 2, která tenkrát ještě sídlila v Celetné ulici, ručičky hlasitosti na mixážním pultu málem odletěly až na Staroměstské náměstí, protože jsem měl mikrofon moc blízko u úst.
Nejvíc jsem se vyřádil při ranním vysílání na Kiss 98 společně s Marcelem Šůchou. Nešetřili jsme nikoho. Jednoho rána nás přišli navštívit lidé z Unie nevidomých. Báli jsme se, že si na nás smlsnou za vtipkování na jejich adresu. Jenže oni chtěli, abychom jim naše průpovídky nahráli na kazetu, aby je mohli dál poslouchat.
Vtipkování, to bylo opravdu moje. Jednou jsem takhle před šestou hodinou ranní vyhlásil, že všechny bankomaty ve městě v rámci propagace nonstop provozu dávají do šesti hodin stokorunu navíc. Záhy mi volal do studia rozlícený posluchač a běsnil, že kvůli mně vyběhl na ulici k bankomatu jenom v pyžamu.
Ovšem ten nejambicióznější rozhlasový sen se mi splnil až v Domově pro seniory na Chodově. Konečně jsem tu mohl natočit svou vlastní a k tomu stereofonní rozhlasovou hru - pohádku Nicka králem. K dispozici mi byli ti nejlepší a nejtrpělivější herci, totiž zdejší klienti. A mixážní pult jsem doma skvěle nahradil počítačem. Takový happyend jsem nečekal.
P. S. Své zkušenosti a zážitky z rádií jsem uplatnil v novele Posluchači s láskou, kterou jsem rovnou převedl do mluvené podoby.
Jak jsem udělal Hrdinu z Doktora od Jezera hrochů
Slova a věty jsem z písmenek skládal odjakživa. Pro čtenáře jsem se o to poprvé pokoušel už v dětství na pionýrském táboře, kde se pravidelně objevovaly na nástěnce moje denní svodky. Měl jsem to štěstí i čest psát pod vedením hlavního vedoucího Pavla Toufara, známého propagátora kosmonautiky a spisovatele, který už bohužel není mezi námi.
Poprvé jsem se svůj text odvážil zanést do nakladatelství v roce 1996. Když jsem si zašel do redakce pro verdikt, nemohl jsem se nejdřív ubránit pocitu, že mám vyhráno. Už na chodbě jsem skrz otevřené dveře slyšel, jak redaktoři z mé novely citují a dobře se přitom baví. To ještě o mně nevěděli. Když jsem však zaklepal a vstoupil dovnitř, osazenstvo ztichlo a zvážnělo a moje prvotina Posluchači s láskou z prostředí soukromých rádií byla zavržena.
Tehdy začalo moje dlouholeté a většinou marné dobývání různých nakladatelství. Ale není se čemu divit. Investovat do neznámého autora, když prý u nás vychází každý týden kolem stovky nových titulů, které napsali autoři známí, je jako sázka na koně se třema nohama a bez žokeje.
Přesto jsem měl to štěstí hned dvakrát. Poprvé jsem vyhrál vydání knihy na internetovém portálu „Mám talent“, kde bodoval můj deník slečny Daniely s názvem Na ocet. Celý náklad této tenké knížky se kupodivu rychle prodal. To novela Šťastnej jako Blecha, kterou se mi podařilo vnutit Nakladatelství XYZ, zůstala většinou bezprizorně trčet ve skladu. Nejspíš i kvůli tomu, že o ní skoro nikdo nevěděl. Ale peníze jsou neúprosné. Proto mi v XYZ už nechtěli vydat nic dalšího.
Ale ejhle, záhy a bez mého přičinění dorazil od nich již zmíněný e-mail a já mohl najednou podepsat smlouvu o vydání knihy dokonce ještě předtím, než jsem ji začal naplno psát. Fabulovat děj mi navíc dovolili zcela svobodně.
Navzdory covidové pandemii jsem se dal do práce a hotový román odevzdal asi tři hodiny před vypršením smluveného termínu, během silvestrovských ohňostrojů. A tím komunikace utichla. Zhruba po třech letech informačního vakua jsem to už nevydržel a do nakladatelství napsal. A světe, div se, v odpovědi na e-mail jsem obdržel ilustraci Petra Urbana z titulní strany knihy a nástřel data jejího vydání.
Tak se narodil Hrdina od Jezera hrochů. Chce se mi věřit, že Miloslav Švandrlík, autor původní knížky, kvůli tomu nerotuje v hrobě. Jeho busta na Švandrlíkově náměstí v Praze zatím výraz nezměnila.
Moje vášeň pro létání
Láskou ke křídlům jsem se nakazil už v útlém dětství. Úspěšným bacilonosičem se v tomto případě stal náš všestranně nadaný táta, který se snad odjakživa věnoval leteckému modelářství. V osmnácti letech se například rozhodl, že postaví obrovského větroně. Aby s ním nepřekážel v bytě, jal se ho kompletovat, potahovat a lakovat na půdě. Když konečně po týdnech usilovné práce model dokončil a acetonové barvy, ze kterých ho už bolela hlava, uschly, rozhodl se, že větroně vyzkouší na louce za humny. Záhy však zjistil, že letadlo kvůli jeho rozměrům nemůže dostat z půdy. Nakonec ho přece jenom doslova protlačil ven, ale jen za cenu zničení křídla a ocasu. Alespoň se nechal se svým dílem vyfotit. (viz foto) To se psal rok 1951. O dvacet let později už vyráběl modely před mýma očima. Nejdřív mi připadla role nestranného, ale zvědavého pozorovatele, pak jsem i já zahořel vášní pro věc.
Předem musím dodat, že žádný z našich leteckých modelů se nedochoval. První to odnesl kluzák s nálepkou na křídle Malý modelář. Letěl krásně, to nemohu popřít, ale vzal ho s sebou nahoru stoupající horký vzduch. Zcela samovolně nabíral výšku, až se z něho na nebi stala mizející tečka. My ale nenabírali, jen jsme mu záviděli svobodu a nadhled.
Dalším naším letadlem s velmi krátkou životností byl malý tryskáč, kterého poháněla hořící tableta v pouzdru. Šíleně řvoucí model tentokrát žádnou výšku nenabral, ale obrovskou rychlostí opustil louku a namířil si to do vzdáleného parku, kde v metrové výšce kličkoval mezi stromy, lavičkami a zděšenými lidmi. Ve finále se k nám vrátil a jako kamikaze to zapíchl do země, asi aby se tak vytrestal za všechny svoje nepřístojnosti.
Dalším naším letadlem odsouzeným k zániku se stalo účko neboli upoutaný model se spalovacím motorem. Ten nám nemohl zdrhnout, jelikož létal kolem dokola upoutaný na drátkách, kterými táta ovládal výškovku. Nejprve letoun úspěšně opisoval kruh, ale nějak podezřele zrychloval. Tátovi uprostřed se už začínala točit hlava, ale model stále přidával na řevu, jako by měl bezednou nádrž. Zdálo se, že motor, který letadlo poháněl, každou chvíli exploduje. Tátovi nezbývalo než ustát vrávorání a udržet model ve stejné výšce. To se bohužel nepovedlo. Účko začalo střídavě nabírat výšku a zase klesat, aby to nakonec v plné rychlosti zapíchlo do země.
Až náš poslední model, elegantní větroň Tom, se úspěšně vyhýbal všem nehodám. S noblesou nám kroužil nad hlavami a ve vzdušných vírech nabíral výšku, vždy se ale bezpečně vrátil na místo startu. Bohužel ho však strávily plameny, když hořela naše chata.
Při každém letu v opravdovém letadle si moc přeju, abychom měli ve vzduchu víc štěstí než naše modely. Jednou, to už v dospělosti, se zdálo, že moje přání zůstane nevyslyšené. Hned po startu z egyptského letoviska Sharm el Sheikh se Boeingu 737 rozeřval pravý motor. Když nám pak kapitán citlivě sdělil, že se z technických důvodů musíme vrátit, doufal jsem, že onen návrat nebude mít podobu rozplácnutí se o moře, které se nacházelo hluboko pod námi. Ačkoliv jsme bez problémů zamířili k přistávací dráze, mně se stejně pro jistotu promítl před očima celý můj život. A řeknu vám, byl to parádní biják. I kvůli našemu modelářství.
Nakonec jsme šťastně přistáli. Naše letadlo zastavilo až u dalekého, takřka opuštěného hangáru, asi aby nenapáchalo moc škody, kdyby náhodou vybouchlo. Málem jsem políbil zemi, když na ní moje nohy opět spočinuly. Zároveň mi došlo, proč papež po každém letu líbá zem. Pak jsem pohlédl k nebi a vzkázal tátovi: „Ještě mě nečekej! A pozdravuj Malého modeláře!“
