Na výstavě domácího ptactva vypadali oba dobře oblečení a smrtelně vážní agenti poněkud nepatřičně. Přesto měli dobrý důvod sejít se právě tady. Uprostřed toho všeho kejhání, kvokání, štěbetání, kdákání, hudrování a bublání se měl jejich hovor ztratit. Alespoň v to doufali. Výstavní hala byla navíc tou dobou téměř liduprázdná.
„Znáte nějaké dobré jídlo z brokolice?“ zeptal se větší agent toho menšího.
„Neznám. Žádné dobré jídlo z brokolice neexistuje,“ odpověděl mu ten menší.
Pánové se nenápadně dali do řeči.
„Máte?“ zeptal se ten větší toho menšího.
„Jsem na dobrý cestě,“ odpověděl ten menší.
„Tak máte je, nebo ne?“
„Mám! Jenom je potřebuju trochu prověřit.“
„Deadline jste měl už minulej tejden!“
„To nepopírám. Ale sehnat dneska takový lidi není vůbec žádná hračka.“
„Kdyby to byla hračka, tak vám za ně neslibuju takovej balík. A v ceně je i dodržení termínu!“
„Dejte mi ještě pár dnů.“
„Ty už jste dostal před tejdnem! Ty dva si převezmu okamžitě! Dejte mi na ně kontakt! My už si je sami prověříme.“
Menší agent jen chvilku váhal, pak vytáhl kus papíru a napsal na něj telefonní číslo.
„Konec konců proč ne,“ připustil. „Když zaplatíte.“
„Zatím dostanete zálohu. V hotovosti. Jak jste chtěl,“ zdůraznil větší agent a ukázal mu tlustou obálku.
„A ten zbytek?“
„Chci, abyste hledal dál. Třeba na tu nejlepší dvojku ještě narazíte.“
„Možná by pomohlo, kdybyste mi prozradil, na co konkrétního ty dva potřebujete.“
„Možná by pomohlo, kdybyste dělal líp svou práci, protože jasný zadání už máte, to vám musí stačit. Výměna?“
„Výměna.“
Agenti si vzájemně vyměnili obálku a papírek s telefonním číslem.
„Jmenujou se Harry a Jindra. Tohle je číslo na Harryho. Řekněte mu, že jste jejich klient, on už bude vědět,“ sdělil ten menší tomu většímu.
„Jenom doufám, že nejsou moc chytrý,“ zapochyboval ještě ten větší.
„Nejsou. Ten starší si sice zakládá na tom, že je chytřejší než ten mladší, ale co se týká inteligence, tak si nemají co závidět.“
„Ale vyložený hlupáky taky nechceme.“
„Jsou hloupí tak akorát. Za peníze provedou, co budete chtít, aniž by v tom šťourali a hledali souvislosti.“
„V to doufám. I tak se dál držte zadání. Příště se vyrovnáme.“
„Na beton?“
„Na beton!“
Oba agenti, každý zvlášť, kvapem opustili areál výstaviště. Ptactvo dál kejhalo, kvokalo, štěbetalo, kdákalo, hudrovalo a bublalo, jen papoušek mlel cosi o brokolici. A kapitán Orel si liboval, že navzdory všem snahám o utajení mohl schůzku agentů bez problémů monitorovat díky hacknutému odposlouchávacímu zařízení u vyššího agenta, které původně sloužilo protistraně a se kterým neměl jinak vůbec nic společného. Zdálo se, že o něm neví ani sám agent. Orlovi akorát vrtalo hlavou, jak je zařízení technicky řešené, jelikož fungovalo, i když se agent sprchoval. Jakmile se kapitán Orel, neohrožený policista a nekompromisní bojovník se zločinem, jakéhokoliv případu chytil, nepustil se, dokud práci nedokončil. Už coby poručík odmítal chytat jenom malé ryby, díky čemuž se z něho brzy stala legenda a tak trochu i kuriozita. Politici ho voličům rádi dávali za příklad, když hovořili o boji s kriminalitou. Protože ale politika a zločin mají k sobě neskutečně blízko, často se i překrývají, sami se ho zároveň báli. Ti mocnější a akčnější na něj pro jistotu hledali kompromitující informace, aby se mohli bránit, kdyby si náhodou posvítil i na ně. Jenže kapitán Orel byl vždycky informovanější. Navíc se nebál využívat moderní technologie. Jeho špionážní dron Matylda právem zaujímá čestné místo v Muzeu Policie České republiky, i když zlí jazykové tvrdí, že tam byl schválně předčasně odstaven majorem Jeptiškou, Orlovým nadřízeným, aby toho nezdokumentoval příliš mnoho. Do práce chodil kapitán Orel vždy hladce oholen a s vlasy střiženými nakrátko, aby se případně mohl maskovat falešným knírem, plnovousem a parukou.
***Harry a Jindra se krčili za křovím kousek od silnice. Jestli někde bylo vhodné místo pro přepadení dodávky s penězi, tak právě tady na samotě, v prudké zatáčce uprostřed lesa, kde musí každý vůz hodně přibrzdit, aby nezahučel mezi borovice. A právě tady měli oba cvičně dokázat, že akci, na kterou byly vybráni, zvládnou bez problémů. Jako zločinci už patřili ke zkušenějším, i když jejich omezenost a naivita je stále vracela mezi začátečníky. Doposud si troufali jen na malé a téměř leklé ryby. Ne že by byli nějak extra zbabělí, jen prostě nedokázali vymyslet a zorganizovat větší a sofistikovanější akci, například vyloupení banky nebo únos. Nyní si je ale mínil najmout šéf, který se očividně velkých výzev nebál. Sice s nimi komunikoval pouze přes šifrovaný telefon a navíc zkresleným hlasem, který zněl jako Kačer Donald se zobákem ve svěráku, ale zálohu jim poslal okamžitě. Tím si hned získal jejich důvěru. Teď šlo o to, aby on začal důvěřovat jim. Čekal je první test. „Kolik toho poveze?“ zeptal se Jindra, ten mladší, Harryho, toho staršího a o trochu chytřejšího.
„Šéf říkal, že pěknej balík a že třetinu si můžeme nechat.“
„Paráda! Jestli to vyjde, tak už nikdy nebudeme muset do práce!“
„A co když to nevyjde?“
„Tak mě stejně do práce nikdo nedostane.“
Jindrovi zapípaly hodinky. Oba zločinci si jako na povel natáhli přes hlavy punčochy a připravili si pistole. To už k nim ze silnice doléhal sílící hukot dodávky.
„Přesnej jako moje hodinky,“ medil si Jindra.
Počkali, až přibrzdí před zatáčkou, vyskočili na vozovku rovnou před vůz a namířili na něj zbraně. Pneumatiky zakvílely, auto udělalo mírné hodiny a zastavilo.
„Naval prachy a vypadni!“ zařval Harry na řidiče.
„A hezky rychle!“ přidal se Jindra, aby to nevypadalo, že tu je jen do počtu.
Zaskočený řidič vylezl neohrabaně z vozu, podal Harrymu peněženku a zůstal stát uprostřed vozovky.
„Víc opravdu nemám,“ přiznal třesoucím se hlasem. „Kšeft teď vázne, když není horko.“
Oba zločinci zkoprněli. Konečně je napadlo podívat se na dodávku z boku. Veselé obrázky dětí, nanuků a kornoutů se zmrzlinou na karosérii jim definitivně vzaly vítr z plachet.
„Ty vole, zmrzlina!“ ulevil si Harry, zatímco Jindra už nahlížel bočními dveřmi do mrazícího prostoru s naivní nadějí, že tam snad přece jenom objeví nějaké bankovky.
„Prosím vás, nezabíjejte mě ještě!“ žadonil zmrzlinář se sepjatýma rukama. „Mám tři děti a manželku.“ Pak se ale zamyslel a změnil názor: „Nebo mě radši zabijte. Protože když mi teď všechno vezmete, tak mě pak stejně zabije moje žena.“
Zdrcení zločinci ho nevnímali. Věděli, že čas pracuje proti nim.
„Zdrháme!“ zavelel Harry a naskočil do vozu za volant. Jindra ho následoval z druhé strany.
Vyrazili zběsile kupředu, až zakvílely pneumatiky. A zakvílel i zmrzlinář, kterého objeli jen těsně zleva. Zůstal stát uprostřed silnice a bezmocně se za nimi díval. Brzo mu však došlo, že ho v kapse tlačí mobilní telefon, a zavolal policii. Operátorka ho rovnou přepojila na kapitána Orla, o kterém věděla, že ještě před malou chvílí slídil poblíž místa činu.
„Tady Orel!“ zahlásil se do telefonu kapitán, aby si vzápětí vyslechl vše, co měl zděšený zmrzlinář na srdci, a nestačil se divit: „To je ale náhoda! Zrovna od vás jedu! Před chvílí mě odvolali a poslali do Nuslí na kapsáře. Za pár minut jsem u vás. Vydržte!“
Kapitán Orel věděl, že se něco chystá právě v tomto místě, kde lišky a klíšťata dávají dobrou noc. Jen se mu nepodařilo zjistit, kdy se to stane a co to bude.
„Zmrzlinu nemám, auto nemám. Všechno mi vzali,“ bědoval do telefonu zmrzlinář.
„Hlavu vzhůru, pane!“ uklidňoval ho na dálku Orel. „Hlavně že jste v pořádku. Zdraví je nejdůležitější.“
Orel vjel do zatáčky docela rychle. Normálně by ji s přehledem vybral, volant nedržel v rukou poprvé, už jako desetiletý si jeden pověsil nad postel, to by mu ovšem nesměl stát v cestě telefonující zmrzlinář. Navíc ho oslnilo slunce, takže na něj skoro neviděl. Dupnul na brzdu, ale už bylo pozdě. Ozvala se dutá rána a zmrzlinář se mu mihl před čelním sklem. Kola málem vygumovala pár metrů vozovky, než vůz konečně zastavil.
„Haló! Jste tady?“ volal Orel do kraje na všechny strany, jen co vyskočil z auta. „Mě se nemusíte bát! Jsem od policie!“
„To jsem rád,“ ozvalo se z blízké borovice.
Zapraskala větev a zmrzlinář spadl zadkem do borůvčí.
***Harry a Jindra nedojeli se zmrzlinářskou dodávkou daleko. Hned na kraji lesa přestoupili podle instrukcí do osobního vozu, který tam speciálně pro ně přistavili šéfovi lidé. Jindra ještě nezapomněl ukořistit z dodávky krabici nanuků, aby přepadení nevyšlo úplně naprázdno, a dál uháněli od místa činu.
„Prej přesnej jako moje hodinky!“ čertil se Harry za volantem.
„Jak který, no,“ připustil Jindra. „Ty moje jdou asi trochu napřed.“
Ujeli sotva tři kilometry a ocitli se před kamenolomem, kde na ně čekalo další připravené vozidlo, tentokrát nákladní automobil s falešnými kameny na korbě. Rychle si přesedli, aby případně zmátli policisty, a uháněli dál. Záhy zastavili potřetí, tentokrát u staveniště, kde na ně čekala míchačka Tatra plná opravdového betonu. Rozjet tak velký a těžký kolos vyžadovalo skutečné nasazení, ale Harry za volantem to zvládl skvěle. I navzdory rozzuřeným chlapům, kteří za ujíždějící míchačkou vyběhli ze stavby. Ve finále museli jít zločinci pěšky, protože míchačku utopili v říčce Dálavě, když se s ní pokusili přejet přes dřevěný most s příliš malou nosností.
Celým údolím se v ten moment nesl praskot fošen. Tatrovka si lehla do vody jako unavený starý slon, beton se rozlil po celé šíři říčního koryta a mohl tak vytvořit přehradní nádrž, která by dokázala ochránit blízkou chatovou osadu před povodněmi, kdyby ho nevzala voda.
Přes zničený most se nedostal ani černý vůz, který Harryho a Jindru s odstupem celou dobu sledoval. Seděl v něm větší smrtelně vážný agent schovaný za černými brýlemi a s úžasem a s otevřenými ústy zíral na oba zločince, jak vylézají z kabiny ztroskotaného náklaďáku.
„To tam fakt nemáte někoho lepšího než tyhle dva zoufalce?“ vyzvídal přes handsfree.
„Jestli se jako zoufalci předvedli, tak pro mě je to spíš dobrá zpráva. Pokud vím, tak jste si svým způsobem zoufalce přál,“ ohradil se menší agent na druhém konci telefonu.
„Ale zase ne tak zoufalý!“
„Tohle se dopředu těžko odhaduje. Samostatný profíky, co zvládnou akci levou zadní, bych vám mohl dodat okamžitě. Vy se ale zaměřujete na mnohem vzácnější druh kriminálníků, který jsou už většinou v base nebo v politice. A jak to tak odhaduju, tak vězení čeká i ty dva, který použijete. Ale to jim nesmí dojít.“
„Tak nějak.“
„Taková je situace. Ale já to nevzdávám.“
„Jenže šéf už opravdu nemůže dál čekat. Ještě zjistíme, jestli si dokážou zjednat respekt. Trochu je i proškolíme a uvidíme.“
„Dobře. Ale nezapomeňte, že ani kuře zadarmo nehrabe.“
„Bez obav! Už počítám hotovost.“
„A co kapitán Orel?“
„Ten to má spočítaný už teď.“
Když na místo přijel kapitán Orel, který po incidentu se zmrzlinářem monitoroval a lokalizoval hacknuté odposlouchávací zařízení, aktéři už byli dávno pryč a míchačku s betonem pod troskami mostu obhlíželi jen místní.
Zase ten beton, pomyslel si Orel. To už přece není náhoda.
***„Jé, zmrzka!“ rozzářila se Harryho dcera Anička, když oba zločinci dorazili domů s krabicí nanuků. „Díky, táto!“
Hned si vzala zmrzlinu k televizi. Jelikož zrovna dávali Mrazíka, její požitek z legendárního sovětského filmu se tím znásobil.
„Na zmrzlinu vás užije, co? Ale s nákupem abych se tahala sama!“ opřela se do nich Harryho manželka Helena, která také zaujímala rozvalenou polohu u televize.
„Promiň, Helenko. Já ještě nestihl zajít do obchodu,“ sypal si popel na hlavu Harry.
„Ne? A odkud teda máte ty nanuky?“ nedala si pokoj Helena.
Harry a Jindra si vyměnili tázavé pohledy. Rychle si museli něco vymyslet. Doma o jejich skutečném způsobu obživy neměl nikdo ani tušení a oba si přáli, aby to tak zůstalo. Oficiálně dělali údržbáře.
„To je dárek!“ vyhrkl z nouze Harry, posadil se vedle své ženy a dal jí ruku na rameno, aby trochu uzemnil napětí, které v ní jiskřilo.
„Dárek?“ odmítala se vybít Helena.
„Od Mrazíka, že jo?“ napadlo Aničku, která zrovna sledovala v televizi stejnojmenného seniora, jak s ledovou berlí sprintuje sněhem kolem stromu, a rozchechtala se.
„Ty se směješ, ale nejsi daleko od pravdy,“ chytil se jejích slov Jindra a začal fantazírovat: „Pomáhali jsme v komparzu při natáčení reklamy na nanuky a za odměnu jsme si mohli vzít tuhle krabici.“
„Myslela jsem, že děláte údržbáře,“ pořád v tom šťourala Helena.
„To jo. Ale zrovna jsme měli kšeft v televizi, když tam probíhal konkurz, tak jsme se přihlásili a vyhráli,“ improvizoval Harry. „Život je plnej nečekanejch změn a proto ho mám rád.“
„Tak sekej latinu, nebo ti taky připravím ňákou nečekanou změnu!“ sjela ho Helena.
„Samozřejmě, Helenko,“ odpověděl láskyplně Harry. „A co je vůbec potřeba koupit?“
„V kuchyni máš na stole seznam. A hezky vytištěnej, aby sis zase nestěžoval, že to nemůžeš přečíst.“
„Zejtra nakoupím já, abych se aspoň trošku revanšoval,“ ozval se Jindra a rovnou vyrazil do kuchyně.
„To je od tebe hezký, Jindřichu,“ volala za ním Helena. „Ale i tak nečekej, že tě tu necháme bydlet věčně.“
Harrymu se rozezvonil telefon. Mrkl na displej, vstal a otočil se k Heleně zády, aby neviděla, jak rudne hrůzou. Rychle zamířil do předsíně a zavřel za sebou dveře.
„Zdravím, šéfe!“ spustil do telefonu s předstíranou radostí. Nejradši by mluvil pořád, aby se dotyčný na druhé straně nedostal ke slovu, ale bohužel neměl co říct.
„Pěkně jste to podělali!“ vypálil na něj šéf legračně zkresleným hlasem. „Takový manévry jenom kvůli blbý zmrzlině!“
„Promiňte, šéfe. Už se to víckrát nestane.“
„To si piš, že ne! A kde jste přišli k tý míchačce? Nebyla v plánu!“
„Ne? Ale na tý vaší mapě byla označená.“
„Nesmysl!“
Harry vytáhl z kapsy inkriminovanou mapu, nahlédl do ní a vzápětí mu došlo, proč jim chlapi ze stavby tak nadávali. A začal kuňkat:
„Na tý mapě je v tom místě takovej flek, tak jsme mysleli...“
„Už nikdy nemyslete a jenom plňte rozkazy!“
„Rozkaz, šéfe!“
„Naštěstí jste si zapomněli sundat punčochy, tak snad vás to mine.“
„To bych si moc přál. Víte, byla to naše první velká akce. Příště už určitě vychytáme mouchy.“
„Soupisku těch much máte oba v mrtvý schránce, tak doufám, že se z nich poučíte. A taky tam najdete instrukce a materiály k další zkoušce. Tentokrát bude ostřejší a před lidma. Jestli ji zvládnete, tak už do toho spolu půjdeme naostro. Konec.“
