Jiří Růžička

Strach na kolejích


smrtelně vážný příběh o zločinu, lásce a posedlosti mocí


začátek humoristické novely


Na výstavě domácího ptactva vypadali oba pánové v oblecích poněkud nápadně. Jenže účel světil prostředky. Uprostřed toho kejhání, kvokání, hudrování a bublání nedokázala jejich hovor rozklíčovat ani ta nejmodernější odposlouchávací technika.

„Znáte nějaké dobré jídlo z brokolice?“ zeptal se menší pán většího.

„Neznám. Žádné dobré jídlo z brokolice neexistuje,“ odpověděl větší.

Oba si zakryli ústa rukou, aby jim nešlo odezírat ze rtů.

„Zdá se, že už jsme ty dva konečně našli,“ hlásil ten menší.

„ Bylo na čase,“ odvětil větší. „Jména?“

„Harry a Jindra. Víc vám zatím neřeknu.“

„Doufám, že nejsou moc chytrý, aby to neprokoukli.“

„Nejsou. Ten starší si sice zakládá na tom, že je chytřejší než ten mladší, ale ve skutečnosti jsou blbí oba dva.“

„Ale nesměj bejt blbí zase moc, aby neselhali.“

„Ještě si je vyzkoušíme. Najít dneska přiměřeně blbý zločince, co nemaj do čeho píchnout, je fakt fuška.“

„Však to taky neděláte zadarmo.“

„Ale na zálohu pořád ještě čekáme.“

„Právě jste se dočkali,“ pravil větší muž a podal tomu menšímu kufřík se zámkem na číselný kód. „Správnou kombinaci čísel zná váš šéf.“

Všechno ptactvo vůkol se náhle ztišilo. Pštros, maskot celé výstavy, který se doposud poflakoval blízko pánů, k nim popošel ještě blíž a začal si až příliš okatě probírat pírka. Pánové v oblecích raději ztišili hlasy.

„Do příštího týdne to musíte stihnout!“ zašeptal vyšší muž. „Jinak místo doplatku dostanete lekci, na kterou nikdy nezapomenete!“

„Nemusíte mi hned vyhrožovat,“ ohradil se menší muž.

„Musím. Šéf mi to nařídil. Jinak bych lekci dostal já.“

Z nedaleké klece se ozvalo kdákání. Pánové ztichli úplně a nenápadně se ohlédli. Zbytečně, to jen slepice snesla vejce.

„Tak kdy ti dva budou schopní akce?“ tlačil na pilu větší muž.

„To v tuhle chvíli bohužel nedokážu říct.“

„V tom případě jsme nuceni změnit plán. Oba chlapy přebíráme už teď. Šéf si je sám proklepne a vyškolí.“

„Tohle jsme si ale nedomluvili.“

„Nedomluvili jsme si ani zpoždění. Do voleb to prostě musíme stihnout.“

„A co akce Vejce?“

„Tu snad zvládnete sami. Peníze samozřejmě dostanete.“

Pánové v oblecích kvapem opustili areál výstaviště. Ptáci opět začali hlasitě kejhat, kvokat, hudrovat a bublat, jen papoušek mlel cosi o brokolici. To maskot pštros zprvu nevydával zvuky vůbec žádné, později však začal mluvit lidským hlasem. V jeho opeřené kůži se tísnil kapitán Orel, policista a nekompromisní bojovník proti zločinu, který už jako poručík odmítal chytat jenom malé ryby, díky čemuž se z něho brzy stala legenda a tak trochu i kuriozita. Politici ho často voličům dávali za příklad, když hovořili o boji s kriminalitou, protože ale politika a zločin mají k sobě neskutečně blízko, někdy se dokonce překrývají, sami se ho zároveň báli. Ti nejmocnější na něj dokonce sbírali kompromitující materiály, aby se mohli bránit, kdyby si náhodou posvítil přímo na ně.

***

Harry a Jindra se krčili za křovím kousek od silnice. Jestli někde bylo vhodné místo pro přepadení dodávky s penězi, tak právě tady na samotě, v prudké zatáčce uprostřed lesa, kde musí každý vůz hodně přibrzdit, aby nezahučel mezi borovice. Právě tady měli oba cvičně dokázat, že akci, na kterou byly vybráni, zvládnou bez problémů.

Jako zločinci už patřili ke zkušenějším, i když jejich nešikovnost, omezenost a naivita je stále vracela mezi začátečníky. Doposud si ale troufali jen na malé a téměř leklé ryby. Ne že by byli nějak extra zbabělí, jen prostě nedovedli vymyslet a zorganizovat větší akci, například vyloupení banky nebo únos.

Nyní si je ale najal šéf, který se očividně velkých výzev nebál. Sice s nimi komunikoval pouze přes šifrovaný telefon a navíc zkresleným hlasem, který zněl jako Kačer Donald, ale zálohu jim poslal okamžitě. Tím si hned získal jejich důvěru. Teď šlo o to, aby on začal důvěřovat jim. Čekal je první test.

„Kolik toho poveze?“ zeptal se Jindra, ten mladší, Harryho, toho staršího a trochu chytřejšího.

„Deset milionů.“

„Paráda!“ rozzářil se Jindra. „Jestli tohle vyjde, tak už nikdy nebudeme muset do práce!“

„A co když to nevyjde?“ sýčkoval Harry.

„Tak mě do práce stejně nikdo nedostane.“

Jindra pohlédl na hodinky. Dodávka tudy měla projet každou chvíli. Oči měli na stopkách jako dravé šelmy.

„Konečně pořádná akce,“ nemohl se dočkat Jindra.

„Jen se moc netěš,“ krotil ho Harry. „V tom spěchu jsem ti zapomněl říct, že si šéf nárokuje osmdesát procent.“

„Klidně, má na to právo. Ale polovinu si necháme.“

Harry si jen odfrkl a zavrtěl hlavou. Mohl se mu vysmát za jeho neznalost matematiky, ale neudělal to. Věděl, že Jindra se ve škole k procentům nikdy nedostal. Vyrůstal v dětském domově bez lásky, rodičů a osobní hygieny. Kdo ví, co by z něho bylo, kdyby se ho Harry s manželkou neujali, možná dokonce i rapper. Když mu poprvé podali mýdlo, zeptal se, co to je. Museli ho naučit jíst příborem. Dodneška má kvůli tomu jizvy kolem úst. Proto Harry Jindru spíš chránil, než aby srážel jeho už tak dost chatrné sebevědomí. Ale i jemu občas ujely nervy.

Jindrovi zapípaly hodinky. Oba zločinci si jako na povel natáhli přes hlavy punčochy a nabili pistole. To už k nim ze silnice doléhal hukot kýžené dodávky s penězi. Alespoň oni si to mysleli. Počkali, až přibrzdí, vběhli na vozovku rovnou před vůz a vytasili zbraně. Pneumatiky zakvílely, auto udělalo mírné hodiny a zastavilo.

„Naval prachy a nic se ti nestane!“ zařval Harry na řidiče a namířil na něj zbraň.

„A hezky rychle!“ přidal se i Jindra, aby to nevypadalo, že tu je jen do počtu.

Zaskočený řidič vylezl neohrabaně z vozu a podal Harrymu peněženku.

„Víc nemám. Dneska se zmrzlina moc neprodávala,“ vysvětlil, proč je tak tenká.

„Zmrzlina?“ došlo Harrymu a pohlédl na dodávku.

„Ano,“ přiznal zmrzlinář. „Prosím vás, nezabíjejte mě ještě. Mám tři děti, manželku a milenku a všechny musím živit.“ Pak se ale zamyslel a změnil názor: „Nebo mě radši zabijte. Protože když mi teď všechno vezmete, tak mě pak stejně zabije moje žena.“

Veselé obrázky i nápisy na karoserii jasně svědčily o tom, že zločinci omylem přepadli zmrzlinářské auto. Oba zůstali stát jako opaření. Jindra pro jistotu nahlédl dovnitř. Místo pytle s penězi odtamtud vytáhl krabici plnou nanuků.

„Zdrháme!“ zavelel Harry.

Oba mrštně naskočili do vozu a ujeli.

Okradený zmrzlinář zůstal sám stát uprostřed silnice. Vzpomněl si na mobil, co měl v kapse, a zavolal policii. Dispečerka ho rovnou přepojila na kapitána Orla, který ještě před malou chvílí slídil poblíž místa činu.

„Tady Orel!“ hlásil se do telefonu. „Vydržte, hned tam budu, jsem kousek od vás.“

Kapitán Orel věděl, že se něco chystá právě v tomto místě, kde lišky a klíšťata dávají dobrou noc, měl svou dobře placenou síť informátorů, jen netušil, kdy se to stane a co to bude.

„Zmrzlinu nemám, auto nemám. Všechno mi vzali,“ bědoval do telefonu otřesený zmrzlinář.

„Hlavu vzhůru, pane!“ uklidňoval ho Orel přes vysílačku, když uháněl zpátky na místo činu. „Hlavně že vám nic neudělali. Zdraví je nejdůležitější. Teď už se vám nemůže nic stát.“

Orel vjel do zatáčky docela rychle. Normálně by ji s přehledem vybral, volant nedržel v rukou poprvé, už jako desetiletý si jeden pověsil nad postel, to by mu ovšem nesměl stát v cestě telefonující zmrzlinář. Navíc ho oslnilo slunce, takže skoro neviděl. Dupnul na brzdu, ale včas zastavit už nestihl. Ozvala se dutá rána a něco velikého se mu mihlo před čelním sklem. Kola vygumovala pár metrů vozovky, než vůz konečně zabrzdil.

„Haló! Jste tady?“ volal Orel do kraje na všechny strany, hned co vyskočil z auta. „Mě se nemusíte bát! Jsem od policie!“

„To jsem rád,“ ozvalo se z koruny nedaleké borovice.

Zapraskala větev a zmrzlinář spadl do borůvčí.


Harry a Jindra nejeli se zmrzlinářskou dodávkou daleko. Hned u lesa přestoupili do osobního vozu, který tam přistavili šéfovi lidé. Jindra ještě nezapomněl ukořistit krabici nanuků, aby z akce měli aspoň něco.

„Příště si ty hodinky seřiď!“ čertil se Harry za volantem.

„Náhodou, jdou mi na vteřinu přesně,“ hájil se Jindra, který navigoval podle šéfovy mapy. „Akorát jsem je zapomněl přetočit na letní čas.“

Ujeli sotva tři kilometry a už na ně čekalo další vozidlo, tentokrát nákladní automobil s falešnými kameny na korbě. Rychle si přesedli, aby zmátli policisty, a uháněli dál, i když jim kameny rozfoukal vítr. Před vjezdem do města zastavili potřetí, tentokrát u staveniště, rovnou vedle míchačky Tatra plné opravdového betonu. Rozjet tak velký a těžký kolos dalo docela práci, ale zločinci to zvládli skvěle. I navzdory chlapům, kteří za nimi vyběhli ze stavby a pěkně od plic jim nadávali. Neplánovaně pak museli ukrást ještě jedno auto, protože míchačku omylem utopili v Berounce, když vjeli na most s příliš malou nosností. Beton se rozlil po celé šíři říčního koryta a vytvořil tak přehradní nádrž, která na jaře příštího roku ochránila dvě chatové osady před povodněmi.


„Jé, zmrzka!“ rozzářila se Harryho dcera Anička, když oba dorazili domů. „Díky, táto!“

Hned si vzala celou krabici nanuků k televizi. Jelikož zrovna dávali Mrazíka, její požitek z legendárního sovětského filmu se tím znásobil.

„Na zmrzlinu vás užije, co? Ale ostatní věci abych kupovala já!“ opřela se do nich Harryho manželka Helena, která také zaujímala rozvalenou polohu u televize.

„Promiň, Helenko. Já ještě nestih zajít do obchodu,“ sypal si pokorně na hlavu rozžhavený popel Harry.

„Ne? A odkud teda máte ty nanuky?“ nedala si pokoj Helena.

Harry a Jindra si vyměnili tázavé pohledy. Rychle si museli něco vymyslet. Doma o jejich skutečném způsobu obživy neměl nikdo ani tušení a oba si přáli, aby to tak zůstalo. Oficiálně dělali údržbáře.

„To je výslužka!“ vyhrkl z nouze Harry.

„Výslužka?“ nechápala Helena.

„Od Mrazíka, že jo?“ napadlo Aničku, která zrovna sledovala v televizi stejnojmenného seniora, jak s ledovou berlí sprintuje kolem stromu, a rozchechtala se.

„Ty se směješ, ale nejsi daleko od pravdy,“ obrátil se na ni Jindra a začal fantazírovat: „Pomáhali jsme v komparzu při natáčení reklamy na nanuky a za odměnu jsme si mohli vzít tuhle krabici.“

„Myslela jsem, že děláte údržbáře,“ začala se v tom vrtat Helena.

„To jo. Ale zrovna jsme měli kšeft v televizi, když tam probíhal konkurz, tak jsme se přihlásili a vyhráli,“ improvizoval Harry. „Život je plnej nečekanejch změn a proto ho mám rád.“

„Tak sekej latinu, nebo ti taky ňákou nečekanou změnu připravím!“ zaburácela Helena.

Harrymu se rozezvonil telefon. Mrkl na displej, načež se otočil k Heleně zády, aby neviděla, jak chřadne. Radši přešel do předsíně.

„Zdravím vás, šéfe!“ Spustil do telefonu s uměle našpulenou pusou od ucha k uchu. Bylo vidět, že by nejradši mluvil pořád, aby se šéf nedostal ke slovu, ale bohužel ho nic nenapadalo.

„Pěkně jste to podělali!“ vypálil na něj legračně zkresleným hlasem. „Takový manévry jenom kvůli blbý zmrzlině!“

„Promiňte, šéfe. Už se to víckrát nestane.“

„To si piš, že ne! A kde jste přišli k tý míchačce? Nebyla v plánu!“

V ten moment Harrymu došlo, proč jim chlapi na stavbě tak nadávali.

„Na mapě byl takovej flek, tak jsme mysleli...“

„Už nikdy nemyslete a jenom plňte rozkazy! Tuhle zkoušku jste nezvládli. Uvidíme, jak se vytáhnete příště. Rozjeďte akci Banka. Opakuji: Rozjeďte akci Banka. Instrukce máte v mrtvý schránce.“


„Kdo to byl?“ vyštěkla Helena na Harryho, když se vrátil na své místo.

„Ále!“ mávl rukou Harry, aby získal alespoň několik vteřin na rozmyšlenou. „Jeden zákazník. Máme další práci.“

„Zase budete v komparzu?“

„Jo, jo. Osvědčili jsme se.“

„V čem budete hrát?“

Harry zaváhal: „Nevím. Asi v ňákým oblečení.“

„Nebuď drzej!“ okřikla ho Helena a dala mu herdu do zad. „Chci vědět, v jakým filmu budete hrát!“

Na tuhle otázku Harry nedokázal odpovědět. Zachránil ho diskusní pořad, který právě začínal v televizi po Mrazíkovi. Moderátor vítal ve studiu předsedu vlády a zároveň i Strany sociálně spravedlivé prosperity (SSSP) Martina Karabáče.

„Hele, premiér!“ ukázal na obrazovku. „Schválně, co bude říkat,“ zahořel zvědavostí, ačkoliv se nikdy o politiku nezajímal, a zesílil zvuk. Helenu to zaujalo a konečně se ho přestala ptát.

„Jestli bude ve studiu s Šatlavou, tak si zase půjdou po krku,“ tipovala s očima nalepenýma na obrazovce. „Tihle dva dělaj, že se nesnášej, ale po volbách si klidně padnou do náručí, když z toho něco kápne. Dej na mě. Je to jedna pakáž.“


„Děkuji, pane premiére, že jste přijal naše pozvání, i když vaše popularita je teď na bodu mrazu,“ spustil moderátor jízlivě. „Ale aspoň jste se sem nemusel prodírat davem fanoušků.“

Moderátor se kousnul do rtu, aby se nezačal smát.

„Jestli si ze mě chcete dělat legraci, tak já tu nemusím být!“ ohradil se premiér. „Budu užitečnější ve své kanceláři. Čeká tam na mě odborová předačka Basta Fidli.“

„Promiňte,“ omluvil se mu moderátor, „nechtěl jsem vás naštvat. O to se, myslím, bohatě postarají volební výsledky a konec konců i zmíněná Basta Fidli. Slyšel jsem, že vás žádá, abyste se jí omluvil za to nešťastné srovnání s pijavicemi.“

domů