Jiří Růžička

Teror error


smrtelně vážné drama o zločinu, lásce a boji o moc


začátek humoristické novely


Na výstavě domácího ptactva vypadali oba smrtelně vážní pánové v oblecích poněkud nepatřičně. Přesto měli dobrý důvod sejít se právě tady. Uprostřed toho všeho kejhání, kvokání, štěbetání, kdákání, hudrování a bublání nedokázala jejich hovor rozklíčovat ani ta nejmodernější odposlouchávací technika.

„Znáte nějaké dobré jídlo z brokolice?“ zeptal se menší smrtelně vážný muž toho většího.

„Neznám,“ odpověděl mu ten větší. „Žádné dobré jídlo z brokolice neexistuje.“

Nyní už spolu mohli mluvit otevřeně. Oba si ještě zakryli ústa rukou, aby jim nešlo odezírat ze rtů.

„Zdá se, že už jsme ty dva konečně našli,“ hlásil ten menší.

„ Bylo na čase,“ odvětil větší. „Jména?“

„Harry a Jindra. Víc vám zatím neřeknu.“

„Doufám, že nejsou moc chytrý, aby to neprokoukli.“

„Nejsou. Ten starší si sice zakládá na tom, že je chytřejší než ten mladší, ale ve skutečnosti jsou blbí oba dva.“

„Ale nesměj bejt blbí zase moc, aby neselhali.“

„Ještě si je vyzkoušíme. Najít dneska přiměřeně blbý zločince, co nemaj do čeho píchnout, je fakt fuška.“

„Však to taky neděláte zadarmo.“

„Ale na zálohu pořád ještě čekáme.“

„Právě jste se dočkali,“ pravil větší muž a podal tomu menšímu kufřík se zámkem na číselný kód. „Správnou kombinaci čísel zná váš šéf.“

Hadrový pštros s husím peřím, maskot celé výstavy, který se doposud poflakoval blízko pánů v oblecích, k nim popošel ještě blíž a začal si až příliš okatě probírat zobákem pírka. Pánové raději ztišili hlasy.

„Do příštího týdne to musíte stihnout!“ naléhal vyšší muž na toho menšího. „Jinak místo doplatku dostanete lekci, na kterou nikdy nezapomenete!“

„Nemusíte mi hned vyhrožovat!“

„Musím. Šéf mi to nařídil. Jinak bych lekci dostal já.“

V blízké kleci mocně zahudrovali krocani. Nejspíš se jim líbil nekompromisní přístup většího muže. Ten proto, povzbuzen drůbeží, ještě víc přitlačil na pilu:

„Kdy ti dva budou schopní akce?“

„To v tuhle chvíli bohužel nedokážu říct.“

Větší muž se zamyslel. Nejspíš čekal další podporu od krocanů, té se ale tentokrát nedočkal. Přesto ještě víc přitvrdil:

„V tom případě jsme nuceni změnit plán. Oba chlapy přebíráme už teď. Šéf si je sám proklepne a rozhodne, co dál.“

„To jsme si ale nedomluvili!“

„Nedomluvili jsme si ani zpoždění. Do voleb to prostě musíme stihnout.“

„A co akce Vejce?“

„Tu snad zvládnete sami. Peníze samozřejmě dostanete.“

Pánové v oblecích kvapem opustili areál výstaviště. Ptactvo dál kejhalo, kvokalo, štěbetalo, kdákalo, hudrovalo a bublalo, jen papoušek mlel cosi o brokolici a z pštrosa se vyklubal kapitán Orel, policista a nekompromisní bojovník proti zločinu, který už jako poručík odmítal chytat jenom malé ryby, díky čemuž se z něho brzy stala legenda a tak trochu i kuriozita. Politici ho voličům dávali za příklad, když hovořili o boji s kriminalitou, protože ale politika a zločin mají k sobě neskutečně blízko, často se i překrývají, sami se ho zároveň báli. Ti nejmocnější na něj dokonce hledali kompromitující materiály, aby se mohli bránit, kdyby si náhodou posvítil přímo na ně.


***


Harry a Jindra se krčili za křovím kousek od silnice. Jestli někde bylo vhodné místo pro přepadení dodávky s penězi, tak právě tady na samotě, v prudké zatáčce uprostřed lesa, kde musí každý vůz hodně přibrzdit, aby nezahučel mezi borovice. Právě tady měli oba cvičně dokázat, že akci, na kterou byly vybráni, zvládnou bez problémů.

Jako zločinci už patřili ke zkušenějším, i když jejich nešikovnost, omezenost a naivita je stále vracela mezi začátečníky. Doposud si ale troufali jen na malé a téměř leklé ryby. Ne že by byli nějak extra zbabělí, jen prostě nedovedli vymyslet a zorganizovat větší akci, například vyloupení banky nebo únos.

Nyní si je ale najal šéf, který se očividně velkých výzev nebál. Sice s nimi komunikoval pouze přes šifrovaný telefon a navíc zkresleným hlasem, který zněl jako Kačer Donald se zobákem ve svěráku, ale zálohu jim poslal okamžitě. Tím si hned získal jejich důvěru. Teď šlo o to, aby on začal důvěřovat jim. Čekal je první test.

„Kolik toho poveze?“ zeptal se Jindra, ten mladší, Harryho, toho staršího a o trochu chytřejšího.

„Šéf říkal, že pěknej balík.“

„Paráda!“ rozzářil se Jindra. „Jestli tohle vyjde, tak už nikdy nebudeme muset do práce!“

„A co když to nevyjde?“ sýčkoval Harry.

„Tak mě stejně do práce nikdo nedostane.“

Radši si nech zajít chuť,“ doporučil mu Harry. „Šéf si nás jenom testuje, aby nekupoval zajíce v pytli.“

Jindrovi zapípaly hodinky. Oba zločinci si jako na povel natáhli přes hlavy punčochy a připravili pistole. To už k nim ze silnice doléhal sílící hukot dodávky.

„Přesnej jako hodinky,“ medil si Jindra.

Počkali, až přibrzdí před zatáčkou, vyskočili na vozovku rovnou před vůz a namířili na něj zbraně. Pneumatiky zakvílely, auto udělalo mírné hodiny a zastavilo.

„Naval prachy a nic se ti nestane!“ zařval Harry na řidiče.

„A hezky rychle!“ přidal se Jindra, aby to nevypadalo, že tu je jen do počtu.

Zaskočený řidič vylezl neohrabaně z vozu a podal Harrymu tenkou peněženku.

„Víc opravdu nemám,“ dušoval se.

Oba zločinci zkoprněli. Konečně je napadlo podívat se na dodávku z boku. Veselé obrázky dětí, nanuků a kornoutů se zmrzlinou na karosérii jim definitivně vzaly vítr z plachet.

„Ty vole, zmrzlina!“ ulevil si Harry, zatímco Jindra nahlížel bočními dveřmi do mrazícího prostoru v naivní naději, že snad mezi krabicemi mraženého zboží přece jenom objeví nějaké bankovky.

„Prosím vás, nezabíjejte mě ještě!“ žadonil zmrzlinář. „Mám tři děti a jednu manželku.“ Pak se ale zamyslel a změnil názor: „Nebo mě radši zabijte. Protože když mi teď všechno vezmete, tak mě pak stejně zabije moje žena.“

Zdrcení zločinci ho nevnímali.

„Zdrháme!“ zavelel Harry.

Oba mrštně naskočili do vozu a ujeli.

Okradený zmrzlinář zůstal sám stát uprostřed silnice. Vzpomněl si na mobil, co mu zůstal v kapse, a zavolal policii. Dispečerka ho rovnou přepojila na kapitána Orla, který ještě před malou chvílí slídil poblíž místa činu.

„Tady Orel!“ hlásil se do telefonu. „To je ale náhoda! Zrovna odtamtud jedu. Mohl jsem zasáhnout, kdyby mě šéf neodvolal do Nuslí,“ povzdechl si, když zjistil, co se stalo. „Vydržte, hned tam budu, jsem kousek od vás.“

Kapitán Orel věděl, že se něco chystá právě v tomto místě, kde lišky a klíšťata dávají dobrou noc, měl svou dobře placenou síť informátorů, jen netušil, kdy se to stane a co to bude.

„Zmrzlinu nemám, auto nemám. Všechno mi vzali,“ bědoval do telefonu otřesený zmrzlinář.

„Hlavu vzhůru, pane!“ uklidňoval ho Orel přes vysílačku, když uháněl zpátky na místo činu. „Hlavně že jste v pořádku. Zdraví je nejdůležitější. Teď už se vám nemůže nic stát.“

Orel vjel do zatáčky docela rychle. Normálně by ji s přehledem vybral, volant nedržel v rukou poprvé, už jako desetiletý si jeden pověsil nad postel, to by mu ovšem nesměl stát v cestě telefonující zmrzlinář. Navíc ho oslnilo slunce, takže skoro neviděl. Dupnul na brzdu, ale včas zastavit už nestihl. Ozvala se dutá rána a něco velikého se mu mihlo před čelním sklem. Kola vygumovala pár metrů vozovky, než vůz konečně zabrzdil.

„Haló! Jste tady?“ volal Orel do kraje na všechny strany, jen co vyskočil z auta. „Mě se nemusíte bát! Jsem od policie!“

„To jsem rád,“ ozvalo se z koruny nedaleké borovice.

Zapraskala větev a zmrzlinář spadl do borůvčí.


Harry a Jindra nejeli se zmrzlinářskou dodávkou daleko. Hned u lesa přestoupili do osobního vozu, který tam přistavili šéfovi lidé. Jindra ještě nezapomněl ukořistit krabici nanuků, aby přepadení nevyšlo úplně naprázdno.

„Prej přesnej jako hodinky!“ čertil se Harry za volantem.

„Asi ne jako ty moje,“ připustil Jindra.

Ujeli sotva tři kilometry a už na ně čekalo další vozidlo, tentokrát nákladní automobil s falešnými kameny na korbě. Rychle si přesedli, aby zmátli policisty, a uháněli dál, i když jim kameny rozfoukal vítr a žádní policisté je nepronásledovali.

Před vjezdem do města zastavili potřetí, tentokrát u staveniště, rovnou vedle míchačky Tatra plné opravdového betonu. Rozjet tak velký a těžký kolos vyžadovalo skutečné nasazení, ale zločinci to zvládli skvěle. I navzdory chlapům, kteří za nimi vyběhli ze stavby a pěkně od plic jim nadávali. Neplánovaně pak museli ukrást ještě jedno auto, protože míchačku omylem utopili v Berounce, když vjeli na most s příliš malou nosností. Jeho konstrukce povolila, tatrovka si lehla do vody jako unavený starý slon, beton se rozlil po celé šíři říčního koryta a vytvořil tak přehradní nádrž, která na jaře příštího roku ochránila dvě chatové osady před povodněmi.

Přes zničený most se nedostal ani černý vůz, který Harryho a Jindru s odstupem celou dobu sledoval. Seděl v něm smrtelně vážný muž schovaný za černými brýlemi a s úžasem a s otevřenými ústy zíral na oba zločince, jak vylézají z kabiny ztroskotaného náklaďáku.

„To tam fakt nemáte nikoho lepšího než tyhle dva zoufalce?“ vyzvídal přes handsfree.

„Nejsou lidi, trh práce kolabuje,“ hlásil mu kdosi na druhém konci telefonu, pravděpodobně další smrtelně vážný muž. „Dneska je problém sehnat jakoukoliv pracovní sílu, natož zločince s praxí. Ale možná se ještě něco objeví.“

„Šéf už opravdu nemůže dál čekat. Ještě jednou si ty dva proklepneme, a pak uvidíme, co se dá dělat. Vy se zatím postarejte o akci Vejce.“

„A co kapitán Orel?“

„Ten to má už teď spočítaný.“


„Jé, zmrzka!“ rozzářila se Harryho dcera Anička, když oba dorazili domů do Hlukovan. „Díky, táto!“

Hned si vzala celou krabici nanuků k televizi. Jelikož zrovna dávali Mrazíka, její požitek z legendárního sovětského filmu se tím znásobil.

„Na zmrzlinu vás užije, co? Ale s nákupem abych se tahala sama!“ opřela se do nich Harryho manželka Helena, která také zaujímala rozvalenou polohu u televize.

„Promiň, Helenko. Já ještě nestihl zajít do obchodu,“ sypal si na hlavu rozžhavený popel Harry.

„Ne? A odkud teda máte ty nanuky?“ nedala si pokoj Helena.

Harry a Jindra si vyměnili tázavé pohledy. Rychle si museli něco vymyslet. Doma o jejich skutečném způsobu obživy neměl nikdo ani tušení a oba si přáli, aby to tak zůstalo. Oficiálně dělali údržbáře.

„To je dárek,“ vyhrkl z nouze Harry, posadil se vedle své ženy a dal jí ruku na rameno, aby trochu uzemnil napětí, které v ní jiskřilo.

„Dárek?“ odmítala se vybít Helena.

„Od Mrazíka, že jo?“ napadlo Aničku, která zrovna sledovala v televizi stejnojmenného seniora, jak s ledovou berlí sprintuje sněhem kolem stromu, a rozchechtala se.

„Ty se směješ, ale nejsi daleko od pravdy,“ chytil se jejích slov Jindra a začal fantazírovat: „Pomáhali jsme v komparzu při natáčení reklamy na nanuky a za odměnu jsme si mohli vzít tuhle krabici.“

„Myslela jsem, že děláte údržbáře,“ pořád v tom šťourala Helena.

„To jo. Ale zrovna jsme měli kšeft v televizi, když tam probíhal konkurz, tak jsme se přihlásili a vyhráli,“ improvizoval Harry. „Život je plnej nečekanejch změn a proto ho mám rád.“

„Tak sekej latinu, nebo ti taky ňákou nečekanou změnu připravím!“ zaburácela Helena.

Harrymu se rozezvonil telefon. Mrkl na displej, vstal a otočil se k Heleně zády, aby neviděla, jak modrá hrůzou. Radši přešel do předsíně.

„Zdravím vás, šéfe!“ Spustil do telefonu s uměle našpulenou pusou od ucha k uchu. Bylo vidět, že by nejradši mluvil pořád, aby se šéf nedostal ke slovu, ale bohužel ho nic nenapadalo.

„Pěkně jste to podělali!“ vypálil na něj šéf legračně zkresleným hlasem. „Takový manévry jenom kvůli blbý zmrzlině!“

„Promiňte, šéfe. Už se to víckrát nestane.“

„To si piš, že ne! A kde jste přišli k tý míchačce? Nebyla v plánu!“

V ten moment Harrymu došlo, proč jim chlapi na stavbě tak nadávali.

„Na mapě byl takovej flek, tak jsme mysleli...“

„Už nikdy nemyslete a jenom plňte rozkazy!“

„Rozkaz, šéfe!“

„Čeká vás další zkouška. Instrukce máte v mrtvý schránce. Konec.“


„Kdo to byl?“ vyštěkla Helena na Harryho, když si znovu sedl na své místo vedle ní.

Ále!“ mávl rukou Harry, aby získal pár vteřin na vymyšlení odpovědi. „Jeden zákazník. Máme další práci.“

„Zase budete v komparzu, jo?“ vyzvídala s ironií v hlase.

„Jo, jo. Osvědčili jsme se.“

„V čem budete hrát tentokrát?“

Nevím. Asi v ňákým oblečení,“ zavtipkoval z nouze Harry.

„Nebuď drzej!“ okřikla ho Helena a dala mu herdu do zad. „Chci vědět, v jakým filmu budete hrát!“

Na tuhle otázku Harry nedokázal tak rychle odpovědět. Uměl si vymýšlet, ale šlo mu to pomalu. Zachránil ho diskusní pořad, který právě začínal v televizi po Mrazíkovi. Moderátorka zrovna vítala ve studiu předsedu vlády a zároveň i Strany sociálně spravedlivé prosperity (SSSP) Martina Karabáče.

„Hele, premiér!“ vyhrkl Harry a ukázal na obrazovku. „Schválně, co bude říkat,“ zahořel zvědavostí, ačkoliv se nikdy o politiku nezajímal, a zesílil zvuk. Helenu to zaujalo a konečně se ho přestala ptát.

„Jestli bude ve studiu s Šatlavou, tak si zase půjdou po krku,“ tipovala s očima nalepenýma na obrazovce. „Tihle dva dělaj, že se nesnášej, ale po volbách si klidně padnou do náručí, když z toho něco kápne. Dej na mě. Je to jedna pakáž.“


„Děkuji, pane premiére, že jste dorazil, i když jsou teď vaše preference na bodu mrazu. Ale aspoň jste se sem nemusel prodírat davem fanoušků,“ začala ironicky moderátorka, načež se musela kousnout do rtu, aby nevyprskla smíchy.

„Jestli se mně chcete posmívat, tak já klidně mohu jít,“ ohradil se premiér. „Práce mám až nad hlavu. V mé kanceláři na mě například už půl hodiny čeká odborová předačka Basta Fidli.“

„Promiňte,“ omluvila se mu moderátorka, které ještě cukaly koutky. „Ale když už jsme u odborové předačky. Prý po vás chce, abyste se jí omluvil za to nešťastné srovnání s pijavicemi.“

„Ale já na tom srovnání trvám! Odbory i pijavice nám skutečně pijí krev, ale pijavice dovedou být navíc i užitečné.“

„Přitom vy sám jste v odborech také byl, jak jsme si zjistili,“ podotkla redaktorka a krátce nahlédla do papíru před sebou. „Dotáhl jste to na místopředsedu závodního výboru pražských čokoládoven, než vás vyloučili kvůli zpronevěře vánočních kolekcí pro odboráře.“

„To je nebetyčná lež, paní redaktorko!“ ztopořil se premiér. „V našich čokoládovnách odboráři kolekce nefasovali, tam si je každý bral sám!“

„Ale zpronevěřit jste je mohl i tak, nebo ne?“

To už si premiér nenechal líbit a vybuchl: „Nemá být náhodou váš pořad vyvážený? Proč se pořád strefujete jenom do mě?“

„Protože předseda opoziční strany Javor Zdeněk Šatlava je indisponován, na mítinku dostal vejcem do hlavy,“ přiznala redaktorka a spolu s premiérem zhlédla amatérský videozáznam, na kterém se bezvládný Šatlava kácí k zemi.

„To je toho!“ ušklíbl se premiér. „Já dostal vejcem mockrát a vždycky jsem to ustál.“

„Jenže tohle vejce bylo uvařené natvrdo.“

„Aha, to je jiná,“ zarazil se premiér Karabáč a začal nečekaně předstírat zájem o Šatlavovo zdraví: „A nevíte, jak se mu daří?“

„Pokud vím, tak ho někdo oloupal a snědl.“

„Jak se daří panu předsedovi!“

Asi dobře, když podle posledního průzkumu by jeho straně Javor dalo hlas čtyřicet procent voličů,“ pravila s chutí moderátorka a na premiéra se škodolibě usmála.

Ten se znovu naježil: „Budeme normálně diskutovat, nebo mě chcete jenom dráždit?“

„Ráda bych obojí. Ale prostor samozřejmě dostanete, protože u nás v televizi platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Pojďme k první otázce. Před minulými volbami jste sliboval nižší daně, ale vaše vláda pak uvalila spotřební daň na cukr a tuky a dokonce zdanila i důchody. Nebyla to chyba?“

„Nebyla. Zdaněním důchodů jsme si vytvořili rezervu na jejich zvyšování, které slibujeme teď.“

„A co když právě proto je vaše SSSP nyní méně populární než neštovice nebo zarděnky?“

„Takovou spekulaci odmítám. Nám nejvíc uškodily pomluvy, které o nás šíří populistická strana Javor Zdeňka Šatlavy.“


***

Kapitán Orel se nikdy nehrbil. Ani když musel na kobereček ke svému šéfovi majoru Jeptiškovi. Vždycky stál v pozoru a pokorně přijímal další trest. Měl svou hrdost, ostatní policisté zase prémie. Nebylo tomu jinak ani po fiasku se zmrzlinářem.

„Od loňska je to už váš čtvrtý průšvih, pane kapitáne,“ vypálil na něj Jeptiška, jen co vešel do jeho kanceláře.

„Už?“ divil se Orel. „Nějak se nemůžu dopočítat.“

„Tak počítejte se mnou: Nesmyslná a nepovolená šťára na Úřadu vlády.“

„Našli jsme tam dvacet kilo heroinu!“ ohradil se Orel.

„To byl práškový cukr!“ kontroval Jeptiška.

„Ale psi z protidrogovýho leželi po zásahu tři dny na zádech a divně se u toho usmívali!“

„I cukr se chová jako droga, když si na něj navyknete,“ nenechal se zviklat Jeptiška a pokračoval: „Dalším vaším přešlapem bylo zatčení náměstka ministra obrany. Nic jste na něho neměl!“

„To je bohužel pravda, pane majore. Všechny důkazy, že zpronevěřil tři miliony na nákup suspenzorů pro ženisty, se mezitím záhadně ztratily.“

„A do třetice je tu skandál s tibetskou vlajkou. Jak jste si vůbec mohl dovolit přilepit ji ministru zahraničí na aktovku, když měl obchodní jednání v Číně? A ještě s nápisem Free Tibet!“

„Šéfe, musel jsem. Chystal se prodat Číňanům naše korunovační klenoty.“

„Až na to že nechtěl prodat klenoty, ale jen jejich repliku. Kvůli vám z obchodu sešlo!“

„Měl jsem důkazy, že to byl originál, ale ztratily se na letišti v Kuala Lumpuru.“

„Ano. Přesně tam vás zatkli za rabování v cizích zavazadlech.“

Kapitán Orel raději sklopil hlavu. Nechtěl se trapně vymlouvat na krádež všech svých dokladů a kufrů v Malajsii.

„Číňané se navíc ministrovi zahraničí pomstili, když mu k večeři naservírovali šíleně pálivé jídlo,“ přiznal Jeptiška s bolestí v srdci. „Noc strávil s otevřenou pusou v průvanu a ráno mu málem chytly plamenem boxerky.“

„Je mi to líto. Mezinárodní vztahy jsem narušit nechtěl,“ sypal si popel na hlavu Orel.

„To jsou ty vaše neslavné kauzy, pane kapitáne. A pokud se vám, nedej bože, něco povede, neobejde se to bez skandálu. Třeba když jste tuhle nechal zbytečně vykolejit tramvaj.“

„Neměl jsem jinou možnost, pane majore. V tý tramvaji nám ujížděl nebezpečnej terorista, co podminoval Petřínskou rozhlednu.“

Ale taky v ní jelo padesát nevinných lidí. To vám vůbec nedošlo, že stačilo jenom vypnout proud?“

„Po bitvě je každej generál. Bylo to z kopce.“

„Nebo ten váš bezprecedentní zkrat pátého prosince. Toho teroristu, co chtěl vypustit slapskou přehradu, jste nakonec chytil, to oceňuji, ale opravdu jste přitom musel postřelit čtyři nevinné lidi?“

„Nemůžu za to, že se stejně jako pachatel převlíkli za čerta.“

„Dalo se to čekat, bylo Mikuláše.“

„Aspoň jsem pár dětí uchránil před traumatem.“

„Vy víte, že jsem nad vámi vždycky držel ochrannou ruku. Ale po tom vašem posledním incidentu...“

„Nemohl jsem za to!“ skočil mu do řeči Orel. „Oslnilo mě slunce!“

„To vykládejte tomu zmrzlináři. Ještě teď neví, jak se jmenuje,“ podotkl major Jeptiška a upnul na Orla zrak jako připínáček na nástěnku. „Je mi líto, ale musím vás potrestat.“

Kapitán Orel zjihl, ale nevzdával se: „Dejte mi ještě jednu šanci, pane majore! Jdu teď po dvou grázlech. Už jsem je skoro měl.“

„Dal jsem vám už tolik šancí, že by z nich dokázali vstřelit gól i naši fotbalisté. Je mi líto, ale musím vás přeřadit k dopravní policii. Za trest budete řídit provoz.“

„Můžu si aspoň vybrat křižovatku?“

„Že jste to vy.“

domů