Harry a Jindra se krčili na zarostlém návrší a shlíželi dolů na silnici, která pár metrů od nich tvořila prudkou zatáčku. Všude vůkol se akorát rozkládal hluboký les.
Harrymu zapípaly hodinky.
„Prachy jedou!“ hlásil natěšeně.
„Když to vyjde, tak už nikdy nebudem muset do práce,“ medil si Jindra.
„A když to nevyjde?“
„Tak mě stejně do práce nikdo nedostane.“
Zaslechli hukot motoru. Jako na povel si natáhli přes hlavu punčochy a chopili se pistolí. I přes clonu stromů viděli, že se k nim po silnici blíží dodávka. Počkali, až přibrzdí před zatáčkou, seskočili na silnici přímo vozu do cesty a namířili zbraně na osobu za volantem. Pneumatiky zakvílely, dodávka udělala hodiny a zastavila.
„Vylez ven a naval prachy!“ zařval Harry na konsternovaného řidiče.
„A hezky rychle!“ přidal se Jindra, aby to nevypadalo, že tu je jen do počtu.
Z vozu vystoupil rozrušený řidič, vytáhl z kapsy peněženku, vyndal z ní pár bankovek a podal je Harrymu.
„Víc nemám,“ přiznal třesoucím se hlasem. „Není horko, kšefty váznou.“
Harry a Jindra zkoprněli.
„Berete stravenky?“ zeptal se jich ještě řidič.
Konečně oba napadlo podívat se na dodávku z boku. Veselé obrázky dětí, nanuků a kornoutů se zmrzlinou na karosérii jim definitivně vzaly vítr z plachet.
„Ty vole, zmrzlina!“ ulevil si Harry, zatímco Jindra nahlížel bočními dveřmi do vozu s naivní nadějí, že tam přece jenom objeví nějaké mražené bankovky.
„Prosím vás, nezabíjejte mě ještě!“ žadonil zmrzlinář se sepjatýma rukama. „Mám tři děti!“ Pak se ale zamyslel a změnil názor: „Nebo mě radši zabijte. Protože když mi teď všechno vezmete, tak mě pak stejně zabije moje žena.“
Zdrcení zločinci ho nevnímali.
„Zdrháme!“ zavelel Harry a naskočil do vozu za volant. Jindra se přidal z druhé strany.
Vyrazili zběsile kupředu, až zakvílely pneumatiky. A zakvílel i zmrzlinář, kterého objeli jen těsně zleva. Zůstal stát uprostřed silnice a bezmocně se za nimi díval.
Muž v černé bundě, který Harryho a Jindrovo počínání sledoval z bezpečné vzdálenosti ukrytý za krmelcem, schoval dalekohled a vytáhl mobil.
„Šéfe, oni na to fakt skočili!“ telefonoval komusi. „Přesně takový týpky hledáme. Jedou ke klukům, zmrzlinář zůstává na místě, čekáme na Orla.“
„Zase bez škváry. Helena mě zabije,“ povzdechl si namíchnutý Harry, jen co zařadil trojku.
„A co zkusit prodat tu zmrzlinu?“ navrhl Jindra, ale podle jedovatého pohledu, který mu Harry následně věnoval, evidentně u svého parťáka nezabodoval.
„Nebo můžeme prodat tohle auto,“ nevzdával to Jindra, ale Harryho reakce se už vůbec nedočkal.
Stačili ujet lesem sotva dva kilometry, když se jim postavili do cesty dva ozbrojení a maskovaní chlápkové. Harry jen taktak stihl zabrzdit, aby do nich nevrazil. Bez efektního kvílení pneumatik se to neobešlo.
„Opusťte vůz a vypadněte!“ zakřičel na ně jeden z ozbrojenců.
Zaskočení Harry a Jindra se po sobě v úžasu ohlédli.
„To musíme vézt asi dost dobrou zmrzlinu,“ usoudil Jindra.
„No tak! Padejte!“ ozval se i druhý chlápek s bouchačkou.
Nakonec se podvolili a z dodávky skutečně vystoupili. Jindra si ještě sáhl do nákladového prostoru pro krabici nanuků a oba pak vzali do zaječích.
„A sundejte si to! Vypadáte s tím dost blbě!“ křikl za nimi ještě jeden z chlápků, než zmizeli v lese.
Úplně zapomněli, že stále mají na hlavách punčochy, které Harry zabavil své ženě. Dost je oslintali.
Zakvílely pneumatiky a zmrzlinářská dodávka pokračovala v jízdě s novou posádkou.
Paralyzovanému zmrzlináři, který se stále nacházel uprostřed vozovky, brzy došlo, že ho v kapse tlačí mobilní telefon, a vytočil policii. Dispečerka ho rovnou přepojila na kapitána Orla, o kterém věděla, že ještě před malou chvílí slídil poblíž místa činu.
„Tady Orel!“ hlásil se do telefonu ostřílený policista, aby si vzápětí vyslechl vše, co měl zděšený zmrzlinář na srdci. „Já věděl, že ti dva všiváci něco chystaj. Byl jsem na místě, ale poslali mě do Nuslí. Vydržte, hned jsem u vás.“
„Zmrzlinu nemám, auto nemám,“ bědoval do telefonu zmrzlinář.
„Hlavně že jste v pořádku,“ uklidňoval ho na dálku Orel. „Zdraví je nejdůležitější.“
Orel vjel do zatáčky docela rychle. Normálně by ji s přehledem vybral, volant nedržel v rukou poprvé, už jako desetiletý si jeden pověsil nad postel, to by mu ovšem nesměl nikdo stát v cestě. Navíc ho oslnilo slunce.
Osobu v jízdní dráze spatřil na poslední chvíli, ale přesto stihl dupnout na brzdu a strhnout volant. Zmrzlinář se lekl a plavmo uskočil do přilehlého lesa. Kola málem vygumovala kus vozovky, než vůz konečně zastavil.
„Mě se nemusíte bát. Jsem od policie,“ uklidňoval Orel zmrzlináře, když ho objevil v borůvčí u silnice.
„To je dobře,“ ulevilo se zmrzlináři.
***
„Jé, zmrzka!“ rozzářila se Harryho dcera Anička, když oba zločinci dorazili domů s krabicí nanuků. „Díky, táto!“
Hned si vzala zmrzlinu k televizi. Jelikož zrovna dávali Mrazíka, její požitek z legendárního sovětského filmu se tím znásobil. A ani jí nevadilo, že nanuky byly skoro roztáté, bortily se a tekly jí po bradě. Hltala je oběma rukama a mlaskala u toho jako ježek.
„Na zmrzlinu vás užije, co? Ale na nákup abych chodila sama!“ opřela se do nich Harryho manželka Helena, která také zaujímala rozvalenou polohu u televize.
„Promiň, Helenko, na nákup nebyl čas, doteďka jsme natáčeli. Ale zase budou prachy. Výplatní den se blíží.“ uklidňoval ji Harry.
„To už půl roku a marně! Jenom se oba přiživujete! Ten váš komparz nám byl čert dlužnej!“ ulevila si Helena, načež se zamyslela a vyslovila zásadní otázku: „Odkud máte ty nanuky?“
Harry a Jindra si vyměnili tázavé pohledy. Rychle si museli něco vymyslet. Doma o jejich skutečné činnosti neměl nikdo ani tušení a oba si přáli, aby to tak zůstalo. Inspiroval je Mrazík v televizi.
„Od produkce. Ten film, co v něm teď hrajem, se odehrává v zimě,“ vycucal si z prstu Harry, posadil se vedle své ženy a dal jí smířlivě ruku na rameno, aby uzemnil napětí, které v ní rostlo.
„Teď v květnu?“ nenechala se uzemnit Helena.
„Sníh je falešnej, z rozemletejch rybích kostí, jako v pohádce Tři oříšky pro popelku.“
„Tu mám taky ráda,“ utrousila Anička s plnou pusou.
„To dostali nanuky všichni komparzisté?“ vyzvídala dál.
„Jenom my. Máme v tom zásadní role,“ bájil dál Harry.
„Konečně jsme prorazili!“ přisadil si s chutí Jindra.
„Ale vysílat se to u nás nebude,“ dodal pro jistotu Harry.
„Kvůli tomu nemáme chleba a mlíko?“ podotkla s jízlivou sžíravostí Helena.
„Já když tak ještě skočím nakoupit,“ nabídl se Jindra. „Abych se revanšoval.“
„To je od tebe hezký,“ ocenila jeho vstřícnost Helena. „Ale stejně nečekej, že tě tu nechám bydlet zadarmo věčně.“
To už Harrymu zvonil mobil. Na displeji se mu skvělo neznámé číslo. Raději odešel telefonovat do kuchyně.
„Vím, co jste oba zač! Mám důkazy!“ vypálil na něj neznámý volající zkresleným hlasem a pokračoval: „Když uděláte, co chceme, tak vás neudám a navíc vám dobře zaplatím.“
Harrymu se navalila krev do hlavy.
„Kdo jste a o co vám jde?“ vysoukal ze sebe.
„Jsem váš zachránce,“ znělo dál z mobilu. „Ta poslední loupež se vám fakt nepovedla. Určitě oba potřebujete peníze a ne sedět v chládku. Dostaneš milion v hotovosti na ruku a ten tvůj kumpán taky, když zvládnete jednu zábavnou prácičku.“
Harry se musel opřít o zeď, jak to s ním zamávalo. Srdce se mu snažilo vyskočit z hrudníku.
„Zábavnou prácičku?“ podivil se, jen co mu srdeční tep klesl pod sto úderů za minutu.
„Neboj, nejde o vraždu, ani o loupež, jenom si zahrajete na zlý a my vás z toho včas vysekáme,“ nastínil výhled věcí příštích neznámý volající.
Chvilku oba mlčeli.
„Haló? Jsi tam?“ ozval se záhy neznámý volající.
„Ano,“ nalil mu čisté víno Harry.
„Jdete do toho, nebo ne?“
„Nedostanu čas na rozmyšlenou?“
„Ne.“
Harry se dvakrát nadýchl, než mu došlo, že takovou nabídku nemůže odmítnout, a přitakal: „Dobře, šéfe, bereme!“
„Rozumná volba. Obratem vám pošleme podrobný instrukce a zálohu,“ dodal tajuplný volající a bez rozloučení zavěsil.
Kdesi v kanceláři se na sebe významně podívali dva muži. Jeden z nich, ten co právě dotelefonoval, se zeptal toho druhého: „Myslíš, že to neprokouknou?“
„Myslím,“ odpověděl mu druhý. „Blbý jsou na to dost. Jenom blbci by stačil milion.“
„„Ale aby zase nebyli blbý moc. To by ohrozilo celou akci.“
„Rozjet to zvládnou. A jak dopadnou, nás už nemusí zajímat,“ uzavřel diskusi druhý.
„Budete zase něco točit?“ nenechala Harryho vydechnout jeho dcera Anička, když se ještě rozhozený vrátil na svoje místo u televize.
„Cože?“ tápal, než se vrátil duchem do obýváku. „Jo... Jasně... Ňákej seriál.“
Anička upnula na Harryho oči jako dva lasery, sepjala ruce a spustila tím nejtenčím hláskem:
„Tatínku, prosím tě, vezmi mě s sebou!“
„To nejde,“ odbyl ji Harry. „Nepustili by tě na plac.“
„A proč?“
„Protože tam děti nesměj.“
„Já bych se sama nenápadně vetřela,“ naléhala Anička. „Jako do pilotní kabiny, když jsme letěli do Tuniska. Taky to bylo zakázaný.“
„Opravdu to nejde. Předpisy jsou předpisy. Ještě by se ti mohlo něco stát,“ neustupoval Harry, jelikož mu nic jiného nezbývalo.
„A nemůžu se dívat aspoň z dálky?“ zkusila to ještě jednou, ale už mírně rezignovaně.
„Bohužel ne. Ale slibuju, že až budeme točit něco mládeži přístupnýho, tak tě s sebou vezmu.“
„Jestli v tom máte hrát vy, tak to nebude přístupný nikomu,“ přisadila si Helena a položila Harrymu zásadní otázku: „Co to proboha bude za seriál?“
Harry nedokázal hned odpovědět. Zachránil ho diskusní pořad, který právě začínal v televizi po Mrazíkovi. Moderátorka vítala ve studiu předsedu vlády a zároveň i Strany spravedlivé prosperity Martina Karabáče a předsedu opoziční strany Javor Zdeňka Šatlavu.
„Hele, premiér a ten jeho opozičník!“ vyhrkl Harry a ukázal na obrazovku. „Schválně, co zase budou říkat!“ zahořel zvědavostí, ačkoliv se nikdy o politiku nezajímal, a zesílil zvuk.
Helenu kupodivu televizní diskuse zaujala a přestala vyzvídat.
„Bude sranda! Ti si zase půjdou po krku,“ tipovala s očima nalepenýma na obrazovce. „Ale po volbách si klidně padnou do náručí, když z toho něco kápne. Dej na mě. Je to jedna pakáž.“
„Pane premiére, volby se blíží,“ spustila moderátorka a pokračovala s marně potlačovaným škodolibým úsměvem: „Podle posledního průzkumu agentury Lakmus vám nyní hodlá dát hlas pouze 9 procent voličů. Jak se cítíte po takovém sešupu preferencí?“
Její otázka vyloudila úsměv i na tváři opozičního Šatlavy.
„Jestli se mi oba chcete posmívat, tak já mohu jít,“ naštval se premiér.
„Taky že půjdete! Po volbách po vás ani pes neštěkne!“ využil nahrávky na smeč Šatlava a pokračoval pobaveně: „Zachraňovat státní rozpočet spotřební daní z cukru a tuků? To se vám nemohlo povést.“
„My nemůžeme za to, že lidi přestali sladit a mastit!“ bránil se premiér. „Ale zase jsou zdravější.“
Redaktorka se už bez úsměvu obrátila na Zdeňka Šatlavu: „Vám naopak stouply preference na 33 procent. Co za tím vězí, pane předsedo?“
„Lidé už mají dost spálené země,“ vyhrkl naučenou frázi.
„Říká člověk, který slibuje voličům antidepresiva zdarma!“ kontroval premiér. „Pro mě jste bezskrupulózní populista!“
„Pro vás je populista každý, kdo chce pomáhat lidem,“ nenechal se Šatlava.
„Jenže vláda tu není od toho, aby lidi vodila za ručičku,“ nenechal se ani premiér.
„Chápu. Radši je vodíte za nos,“ uzavřel téma šrapnelem Šatlava.
***
„Nad tím vaším průšvihem se zmrzlinářem nemohu jen tak mávnout rukou,“ oznámil kapitánu Orlovi jeho nadřízený major Jeptiška, který si ho pozval k sobě na kobereček.
„Oslnilo mě slunce,“ hájil se Orel. „A zmrzlinář stál uprostřed vozovky hned za zatáčkou. Ani novináři ten incidentíček nezaznamenali.“
„Incidentíček? Zmrzlinář má zadek samou modřinu!“
„To ty borůvky, pane majore! Barví a nejdou smejt.“
„A nezapomeňte, pane kapitáne, že už od minule u mě máte škraloup za tu ilegální šťáru na ministerstvu obrany!“
„Potřeboval jsem důkazy kvůli předraženým suspenzorům.“
„Neměl jste povolení!“ kontroval rázně Jeptiška a pokračoval klidnějším tónem: „Od tý doby, co máte v televizi ten pořad, si hrajete na Jamese Bonda.“
Chvilku ti dva na sebe jenom koukali. Napětí mezi nimi by rozsvítilo žárovku.
Konečně major Jeptiška vyřkl ortel: „S okamžitou platností vás odvolávám z případu!“
„Pane majore!“ vyhrkl v afektu zklamaný Orel, pak se pokusil handlovat: „Nemůžete mě jenom kázeňsky potrestat? Nebo mi vzít osobní ohodnocení? Jsem těm dvěma na stopě.“
„Ne!“ odsekl Jeptiška. „Vaše místo je teď v Nuslích. Řádí tam kapsáři.“
